Zmoženě vstal. Protáhl se. Pobral papíry a vyrazil k té samé kanceláři, kde byl dnes už asi desetkrát. Upřímně mohl říct, že počáteční nadšení z něj opadlo. Klepal. Nejspíš už to nebylo třeba, ale zdvořilost a vychovanost si nese své.
,,Jo?" ozvalo se. Otevřel.
,,Nesu ty sjetiny."
,,Paráda. Budou nadšení že to jde tak rychle. Asi můžu rovnou domluvit schůzku, co?"
,,Určitě."
,,Máš pracovní plán, nebo je jedno na kdy to hodím?"
,,Všechno ostatní na čem momentálně pracuji může krátce počkat, takže to domluv jak je libo." Zdá se, že vrchní otrokář bude dosti nadšen. 
Cítil se unavený. Opotřebovaný. Chtělo by to pauzu. Kávu. A nastavit tvář slunci. Kupodivu všemu, poslední dny bylo špinavě bílo. Ačkoliv ho přes týden neviděl, mluvili spolu každou chvíli. Když si volali, veškerenstvo šlo stranou - stoupněte si do fronty. Na ničem jiném nezáleželo. Je pravdou že její poslední výrazy tváře mu stále sedí na rozumu, ale je ticho. Řekněme klid před bouří. On sám se neodvažoval jí kontaktovat a rozebírat danou situaci, jelikož není dosud pevně přesvědčen, jak jejich vztah nazvat či definovat.
 

,,Pojď sem Sasuke," pokynul mu kolega prstem.
,,Sem. Podívej se na to." Připíchl ukazovák na list papíru, který ležel na stole před nimi. Obešel ho aby nemusel číst vzhůru nohama. Opřel se o desku stolu.
,,Co mám vidět?"
,,No chápeš to?"
,,Ano."
,,Ty mě máš za úplnýho blba, viď."
Trochu. ,,Ne?"
,,Ten tázací tón ti na důvěryhodnosti nepřidal. Dík. Taky jsem to pochopil, jen mě to udivuje."
,,V jakém směru?"
,,Proč by někdo vynaložil tolik úsilí a finančních prostředků, když se to podle průzkumu neuchytí ani na průměru?"
,,Asi mají jinou vizi než ty." Dost možná spíš sen.
,,Jo. S velkou pompou vyletěj nahoru, na chvíli pobudou mezi hvězdama, bude to skvělý, úžasný, vizionářský. A stejně nakonec dopadnou jako Lajka."
,,Prosím?"
,,Chcípnou Sasuke. Chcípnou."
,,Proč se tím vůbec zaobíráš? To není naše záležitost. Teď udělej svůj díl práce, zavolej jim a domluv tu schůzku."
,,Jasně, nebudu v tom šťourat. Ale víš jak, je prostě ohromná zábava se něčemu maximálně věnovat, dát do toho hromadu probdělejch nocí a zabitejch dní v kuse, jen abych pak v závěru viděl kostřičku hafana ve skafandru."
,,Nech si ta hloupá přirovnání. Pracuj."
,,Promluvil šéf," odfoukl si kolega a natáhl se po telefonu.

Údery na dveře. Klepání.
,,Ano?" zeptali se oba přítomní současně. Už si polehku začínal zoufat. A pak se tu samo, bez zvaní a bez příkras objeví okaté modro, culí se, zdraví.
,,Dobrý den," pokývl k jeho kolegovi. ,,Ahoj Sasuke. Nechtěl jsem rušit, vím že máš moc práce, ale říkal jsem si že přijde vhod." Přikráčel k němu, na stůl položil krabici. Kolega Sasukeho Uchihy, ten chlapík s proříznutou pusou jen tiše těkal očima z jednoho na druhého a sluchátko pevné linky odložil zpět na své místo.
,,Děkuji." Měřil si své slunce pohledem. Nijak ho neubylo. Ruce se mu nervózně klepaly, jako pijanovi před kterého postavíte lahev vína. Chtěl si sáhnout, nasát jeho přítomnost do bezútěšných hodin, ale nebude nikomu předvádět srdcervoucí divadelní scénu.
,,Asi jsem vás měl představit, ale to počká. Naruto, na moment," lehce ho chytil za loket a vedl ze dveří.
 

,,Udělal jsem něco špatně?"
,,Ne. Vůbec ne."
,,Ta slečna co mi říkala kde tě najdu měla radost, když jsem se o tobě zmiňoval."
,,Aha?"
,,Chyběl jsi mi. Promiň. Nemohl jsem si pomoct."
,,Jsem rád že tu jsi." Sáhl mu na tvář. Lehce, a na okamžik. Zatím si netroufal dát zde otevřeně najevo, kým pro něj tato bytost je. Pomluvy se šíří rychleji než požár.
,,Jak jsi na tom?"
,,Myslíš kdy končím? Nevím." Slunce se usmálo. Jenže on už se naučil číst mezi řádky. Tenhle znamená povzdychnutí.
,,Medovník."
,,Prosím?"
,,V té krabici. Upekl jsem Medovník."
,,Dobře. Přiznej to. Pro kterou ježibabu se mě to snažíš vykrmit?" Cinkavý smích, projasněný letní den. Díval se do toho obličeje. Laskavý, šťastný pohled člověka, který ho skutečně miluje. Rychle se rozhlédl a stejně rychle ho i políbil. Byl nalomený - stačilo by slovo, sebral by se, a rovnou s ním odešel, jedno kam. 
,,Můžeme se dneska večer ještě vidět? Tedy, pokud tu skončím nějak rozumně."
,,Určitě. Ale slíbil jsem že se stavím u Dragouna."
,,Zavolám."
,,Tak dobře," zubatý úsměv.  Druhý zběžný pohled. Další polibek. O poznání delší. Nějak se přestává mít pod kontrolou. Vlastně nejen sebe. Celkové dění.
 

Vracel se do kanceláře, zářivé slunce šlo svou cestou. Jeho kolega seděl za stolem. Upřeně ho pozoroval. Nebylo to příjemné.
,,Takže tohle je ono."
,,Prosím?"
,,Tenhle kluk."
,,Nerozumím ti. Mluv na rovinu, nebo nemluv vůbec."
,,Dobře. Poslední dobou se nějak vytratilo tvý starý já. Nesedělo mi to, ale teď už to chápu."
,,Já ne."
,,On."
,,Nemluv."
,,Ale nic. Takže on je ten, do koho seš zamilovanej."
,,Nehrabej se v mém soukromí, buď tak laskav. Už jsi se jim dovolal?"
,,Jo, ale teď mě zajímá něco úplně jinýho."
,,Já ti na to neodpovím, takže se klidně dál věnuj své práci."
,,Neřikám to poprvý. Je to na tobě hrozně vidět. Stačilo že vešel do místnosti. Bylo to jako bys mi posvítil halogenem přímo do obličeje."
Zlobil se. Ve sluneční záležitosti mlčel. ,,Kdy a v kolik je ta schůzka?"
,,V pondělí ve dvě. Do tebe bych neřekl románek s klukem."
,,Chceš zemřít pomalu, nebo rychle?"
,,Pomalu abych z tebe ještě vytahal pár informací," smál se.
Nechápal z čeho je najednou tolik podrážděný, vždyť by mu to v běžných případech bylo úplně jedno. Možná proto, že to není běžný případ.
,,Jdu si dát ten dort a s tebou se nerozdělím." Zavrčel, popadl krabici a hrnul se ze dveří.
,,Jó, zamilovanej až po uši!" vyhrkl za ním.
,,Ticho tam!" vrátil mu.
A ještě než došel do vlastní kanceláře dohnala ho věta; ,,Za pravdu se člověk zlobí!"