,,Jo Royi?" ozvalo se hlasem neviňátka z obýváku.

,,Zase je ucpanej odpad! Ale tentokrát si to prošťouchni sám!"

Edward vběhl s kajícným výrazem do koupelny.

,,Ty tvý vlasy jsou všude! Prostě všude! V posteli na prostěradle a na polštáři, v koupelně v odpadu a nebo - když je milostivě vyndáš - jsou v chumlu na kraji umyvadla! Jsou na kobercích, na gauči, na podlaze v kuchyni a dokonce i kolikrát v jídle! Už mě to vážně vytáčí!"

,,Ještě něco k výčtu mých nedostatků?!" štěkl Ed.

,,Jo! Využiju chvíle kdy ti upřímně říkám, jak mě štveš!"

Ani nečekal že by Edward něco řekl. Nadechl se a burácivým hlasem pokračoval.

,,Nesnáším jakej jsi bordelář! Nenávidím tvoje oblečení věčně nakopaný pod postelí! Nemůžu vystát, jak si na každé pití bereš čistou sklenici nebo hrnek! Šílím z nedojedených zbytků v lednici, nedokážu pochopit tvou zálibu čtení knih a časopisů ve vaně! Netuším co tě táhne k tomu, vstávat o víkendu v osm ráno a zapnout tu hlučnou kraksnu, které vznešeně říkáš počítač! Hrábne mi z toho, jak si propiskou kreslíš po rukou-"

,,Prostě mě nenávidíš," pípl Ed.

Roy si uvědomil, že nejspíš přestřelil, když z medových očí stekly slzy, chlapec sklonil hlavu a během pěti minut se oblékl a odešel z bytu.

Kterej idiot že řekl: Upřímnost nadevše? Nikdo rád neslyší kritiku. Všichni jí sice žádají, ale i tak se to těžko poslouchá.

Roy si oddychl. Aspoň mu takhle Ed dá čas vychladnout. A až přijde, prostě se omluví a on mu to odpustí. Jako vždycky. A tak, protože byl víkend a on sám doma, se rozhodl, že pořádně uklidí jejich společný domov. Tedy, zbavovat se Edwardových dlouhých vlasů nebyl nikde takový úkol, jako na černém koberci v obýváku. Když měl Roy konečně hotovo, zmoženě se posadil do křesla a zapl televizi. Chvíli sledoval pořad o ničem, než se mu začala sklápět víčka a on usnul. Když se probral, za oknem už se snášel soumrak.

,,Jak dlouho jsem byl mimo?" ptal se sám sebe a promnul si oči.

,,Jen dvě hodiny... Ale jak to, že Ed ještě není doma?" prolétlo mu hlavou.

Celou noc nespal a čekal, ale on se nevrátil.

'Že by se ho to až tak dotklo?'

Roy si vlastně ani nepamatoval, co všechno mu v tom chvilkovém návalu vzteku vyčetl. Vždyť on taky není dokonalý... A dobře to ví. Tak proč Ed zareagoval takhle?!

Po celonočním bloumání se zvedl, ustrojil, nasnídal a vyrazil do práce.

Všední den jako každý jiný.

,,Fuery, neviděl jste Edwarda Elrica?" zastavil svého podřízeného na chodbě.

,,Ne, pane."

,,Dobrá tedy... Kdybyste ho potkal, nasměrujte ho ke mně do kanceláře, ano?"

,,Jistě pane," zasalutoval.

,,Jděte."

Až někdy kolem poledne se mu donesla zpráva, že Eda někdo viděl. Ale nebyla radostná. Edward si prý zažádal o několik inspekcí na různých místech a dřív než za čtrnáct dní se nevrátí.

'Asi si chce pročistit hlavu. No budiž. Počkám,' napadlo Roye.

Týdny plynuly a on nikde. Kdykoli se Ed vrátil do Centrálu, nikdy se nezdržel déle, jak půl dne. Jednoduše poprosil o další úkoly a zmizel.

Roye to mrzelo a začal se trápit.

A tak utekly dva měsíce.

Přemýšlel co udělat pro to, aby si alespoň promluvili. Nechápal že Ed tak snadno přijal vědomí, že ho nenávidí... Rozhodl se tedy napsat dopis. Předal ho muži se stejnou šarží, od kterého teď Edward přijímal své úkoly a požádal ho, aby mu ho při příštím setkání předal...

,,Á, zdravím Ocelový."

,,Dobrý den pane," pozdravil Edward, na své poměry velmi zdvořile.

,,Tak co pro mě máte?"

,,Neměl byste jít na pár dní domů?"

,,Nemám nikoho kdo by mě postrádal."

,,Nepovídejte..."

Ed sklonil hlavu a tím dal najevo, že v rozhovoru nechce pokračovat.

,,Tak si vezměte tohle Ocelový a běžte," podal mu starší muž obálku, v jaké běžně býval popis úkolu.

Vyšel na chodbu, rozevřel jí a hodlal se začíst ale... ten rukopis...

,,To je od Roye..."

Zůstal bez dechu zírat na popsanou půlstránku. Zmáčkl papír v pěsti a na jeho obrovské boty dopadlo pár kapiček. Osušil si oči rukávem a vrazil zpět do kanceláře nadřízeného.

,,Pane, omlouvám se ale... Teď musím na nějaký čas zpátky domů," otočil se a vyklusal z místnosti.

,,Tak je to správné, Edwarde."

Celou dobu běžel, srdce mu zběsile pumpovalo krev do celého těla a plíce měly co dělat, aby s tím šíleným tempem udržely krok. Vřítil se do domu, nečekal na výtah a do pátého patra vyběhl. Za dveřmi se trochu rozdýchal, aby byl za okamžik schopen aspoň krátké souvislé věty.

Zabušil na dveře.

Roy musel stát těsně za nimi, protože se ihned rozevřely.

Edward se zadíval do obličeje před sebou. Pak po něm skočil, obmotal mu ruce kolem pasu a obličej mu zabořil do prsou. Roy se nadechl a jeho smutnou tvář prozářil ten nejspokojenější úsměv.

,,Tak ses mi vrátil."

Dalších slov už nebylo třeba.