Možnost se naskytla ještě tentýž večer, před samoobsluhou.

Seděl na vysokém obrubníku a tenisákem házel o zem. Vždycky ho pustil, chytil do dlaní, pomalu si ho vložil do pravačky a pohyb bez ustání opakoval.

,,Ahoj," oslovil jsem ho, když jsem k němu došel.

Nic.

,,Ahoj!" zkusil jsem znovu, o poznání hlasitěji.

Vůbec se na mě nepodíval. Stál jsem tam jako trouba a nevěděl, co dělat. Balící taktika je nefunkční, když vás objekt vašeho zájmu ignoruje.

,,Potřebuješ něco?" ozvalo se mi za zády.

Otočil jsem se a hleděl do krásných zelených očí. Bohužel ale dívčích.

,,Jen jsem se ho chtěl na něco zeptat," podotkl jsem a hlavou trhnul směrem k blonďákovi, který stále nespustil oči z míčku.

,,Aha. S ním to není tak snadné," usmála se mile, ale přesto ten úsměv působil zoufale.

,,Naruto?" řekla měkkce a ruce mu položila na dlaně, ve kterých svíral tenisák.

Rozzlobené modré oči zasáhly naše obličeje.

,,Musíme jít," promluvila k němu vřele.

Kluk seskočil ze zídky, vrazil ruce do kapes a začal se na nohou mírně pohupovat. Konečně mi došlo, že asi není tak úplně v pořádku.

,,Co to s ním je?" vyhrkl jsem neotesaně.

,,Nic s ním není!" zaprskala. ,,Jenom je trochu víc svůj!" popadla blonďáka za ruku a táhla ho ode mě co nejdál.

Další dny jsem je nenápadně sledoval a ten "Naruto", jak ho dívka nazvala, se mi zdál čím dál podivnější.

V pátek jsem ho potkal samotného. Stál před poštou a v ruce svíral obálku. Díval se na schránku s nedůvěrou, nebo jakoby netušil, co udělat. Nakráčel jsem si to rovnou k němu.

,,Ahoj Naruto."

Safírové oči blýskly ke mně a už zůstaly. Ošil jsem se pod tím pronikavým pohledem. Žádný normální člověk by se na druhého takhle nedíval. Uvedlo mě to do rozpaků.

,,Co se děje? Potřebuješ pomoc?" zeptal jsem se a pokusil se použít stejný tón, jako onehdy jeho přítelkyně.

,,Nevím jak. Neumím to. Já, já... Nevím jak," vykoktal a prosebně se na mě díval.

Přešel jsem ke schránce a prstem zatlačil na kovovou záklopku. Objevil se otvor, do kterého se vhazují pohlednice.

,,Vidíš? Teď tam ten dopis jen hodíš."

Naruto natáhl ruku před sebe, dopis vstrčil dovnitř a rychle ucukl. Těkal očima ze schránky na svou pravou ruku a škubal hlavou.

,,Naruto pojď, půjdu s tebou domů," kluk se na mě díval, jako bych tam ani nestál.

,,Neboj se. Já jsem Sasuke. Přítel tvé zelenooké kamarádky," zalhal jsem.

Chtěl jsem vědět, co to s tím klukem je, a jediný kdo mi to může povědět, je ta dívka. Chtěl jsem ho chytit tak, jako ona, ale s jekotem se mi vyškubl.

,,Ne! Ne! Ne!" opakoval.

,,Naruto, v pořádku! Už to neudělám, ano?" jenže on nepřestal.

Lidé se po nás otáčeli a já bezradně stál a zíral na něj. Jako záchrané lano, aby mě vytáhlo z průšvihu se objevila ta jeho "víla" či kdo vlastně je.

,,Co to tu s ním provádíš?!?" sjela mě.

Blonďák se jí chytl za sukni a vyčítavě na mě hleděl.

,,Jen jsem mu pomohl! Nevěděl jak poslat dopis, tak jsem mu to ukázal! Chtěl jsem ho odvést domů, aby se mu něco nestalo, ale on začal šílet!" rozohnil jsem se.

,,Vážně?" šeptla nevěřícně.

,,Ano!"

Položila si dlaň přes čelo, vzdychla a omluvila se.

,,Promiň. Není to s ním lehké... Víš co? Nechceš k nám jít na kafe?" celý udivený jsem přijal.

Když jsme došli do skromného domku, děvče zaplo televizi v níž zrovna začínal jakýsi animovaný pořad. Naruto roztáhl své nádherné oči a jako zhypnotizovaný se posadil před obrazovku.

,,Bude se dívat celých pětadvacet minut, než to skončí. Tyhle příběhy má rád," usmála se.

,,Mimochodem, mé jméno je Sakura."

,,Já jsem Sasuke."

Dívka uvařila kávu, položila přede mě šálek, zhluboka se nadechla a z úst jí vyšla dvě slova;

,,Je autista," málem jsem se v tom šálku kávy utopil, když jsem si dal dohromady střípky znalostí ze společenských věd, co mi zůstaly zachycené v paměti.

Ledasco jsem slyšel, ale úplně poprvé to viděl na vlastní oči.

,,Jak to zvládáš?" vypadlo ze mně obdivně.

Že jsem to já blbec nepoznal dřív...

,,Je hnusný to tak říct ale... nemám navybranou. Nikoho nemá a žil by v ústavu. A to nedopustím. Znám ho od malička," připustila smutně.

,,Můžu ti s ním pomáhat," vylezlo ze mě, aniž bych si uvědomil důsledky.

,,Ty bys chtěl?!" vykulila oči a nevěřícně si mě prohlížela.

,,Chtěl. Taky nikoho nemám, aspoň nebudu sám. A ve škole mě to nijak nepoznamená."

,,Sasuke, ty si neuvě-"

,,Sasuke! Sasuke! Sasuke!" ozvalo se od televize.

Blonďák na mě zvídavě koukal a pak rukou poklepal vedle sebe. Došel jsem tedy k němu, posadil se a začal sledovat pořad, který doslova hltal. Nenápadně jsem se posunul a zkusil mu položit ruku na rameno. Takový výbuch jsem ale nečekal.

,,Nesahej! Nesmíš! Naruto nechce! Nesahej!" ječel.

Sakura vyběhla od stolu a tím kvapem převrhla svou kávu.

,,Co tě to napadá?!?" vynadala mi a chytla Narutovu hlavu do dlaní.

,,Neublíží ti. Je přítel."

,,Sasuke je přítel?"

,,Ano, Sasuke je přítel," vysvětlovala mu.

Ublíženě po mně šlehl očima a posadil se zpátky.

,,Nedotýkej se ho, dokud nezačne první, ano?"

Tupě jsem to odkýval a od té chvíle už nic nezkusil.

Přestěhoval jsem se k Narutovi a Sakuře. Pomáhal jsem jí se vším co se dalo a společnými silami jsme zvládali Naruta daleko lépe, než bychom dokázali každý zvlášť. Naše soužití jsem se školou dokázal skloubit, a dokonce jsem prospíval ještě lépe, než dřív.

Uplynulo půl roku a všichni jsme si na náš nový stereotyp zvykli.

Rozdělili jsme si úkoly aby toho na mě ani Sakuru nebylo příliš. Pamatuji jak mi chtěla svěřit Narutovo koupání. Přeci jenom ho někdo musí hlídat když se myje. Člověk nikdy neví, co ho může napadnout. Rázně jsem nabídku zamítl s výmluvou, že ona už je na to zvyklá. Nemohl jsem jí přeci vykládat, proč. Moc dobře vím, že tahle láska je bez budoucnosti, ale nedokážu si poručit. Prostě to samo musí vyprchat...

,,Sasuke! Vyšlo mi to! Zítra začnu stěhovat!" zazářila Sakura jednoho chladného večera, když se vrátila domů.

Přeřadili jí na prestižní školu v Suně a tak okamžitě sehnala i byt.

Posmutněl jsem. Takže tímhle naše soužití končí. Já budu v Konoze, oni se odstěhují do Suny. Možná... Možná to tak bude lepší. Když ho nebudu vídat, nebude mě to trápit.

,,Sasuke, Sasuke můj přítel, přemýšlí?" přiskočil k nám Naruto.

,,Tak trochu," pokusil jsem se o úsměv.

Měl jsem chuť mu pocuchat vlasy, nebo ho pohladit po tváři, ale dbal jsem Sakuřiny rady. Nesahat, dokud sám nebude chtít.

O pár dní později přišlo loučení.

Naruto žil v domnění, že jedu s nimi, tak ho vůbec nic netížilo a jen se rytmicky pohupoval na zadním sedadle auta.

,,Tak ahoj," objal jsem svou nejlepší přítelkyni.

,,Ahoj," vydechla se slzami v očích.

Usedla na místo řidiče a zabouchla dveře. Motor se rozvrčel a vozidlo se dalo do pohybu.

,,Ne! Ne! Ne!" ozval se uši drásající jekot.

Brzdy zaskřípaly mezitím, co se rozlétly dveře a Naruto se vyřítil ven.

Naběhl mi do náruče, div mě neporazil.

,,Sasuke s námi! Sasuke, můj přítel! Pojedeš? Pojedeš s námi?" kňoural a držel mě pevně za límeček košile.

Sakura vylezla z vozu a prosebně na mě hleděla.

,,No... Co mám s vámi dělat. Tak ze mně nebude uznávaný vědec. Ačkoli... i v Suně by mohla být nějaká taková škola, jako ta Konožská..."

Chytl jsem Naruta za ruku a navedl ho do auta.

Cestou do Suny usnul, s hlavou v mém klíně a prsty mi křečovitě svíral lem košile aby poznal, kdybych mu chtěl odejít.

To jeho náklonost ke mně rozhodla o všem...

Ne. Nedělám si naděje. Nikdy nebudu víc než "Sasuke, přítel".

To mi ale nebrání v tom, udělat ho šťastným a spokojeným.