Jo.
Už jsem tu zas. Je mi jasné, že se chovám naprosto zhovadile, ale nějak si nemůžu pomoct.
Každé pondělí se sem vracím, do malého knihkupectví přes ulici z mého bytu, a pokaždé si tu koupím výtisk nějaké knihy, nebo mangy. Posledně jsem tu strávil čtyři hodiny a odešel s Exupéryho Malým princem. Tak se mi zdá, že normalita někudy uniká.
Stojím u regálu, vnímám vůni tiskařské černi, papíru a z poza Šifry mistra Leonarda ho pozoruji. Každý sebemenší pohyb. Prsty pomalu přebírá nějaké letáky a dělí je na hromádky. Mezitím stihne se zářivým úsměvem obsloužit jednoho zákazníka a staré paní doporučit komiks pro vnuka. Mám dojem že za ten čas, po který sem chodím, jsem si vypěstoval něco jako 'ostříží zrak a rysí sluch'. Obrátí se ke mně modrá kukadla a tak uhnu pohledem na obal knihy, který už půl hodiny předstírám, že čtu. Kdybych nebyl tak nebetyčně zoufalý strašpytel, už dávno bych se nejspíš zeptal, jestli by semnou někam nešel.
Ale protože místo rozhovoru bych radši vyzval Chucka Norrise na souboj, rande je prozatím v nedohlednu. Vrátil jsem knihu do regálu a absolutně lhostejně vzal to první, co mi přišlo pod ruku. Zaostřil jsem smysly ale jaký byl můj údiv, když jsem toho roztomilého blonďáka u pultu neviděl. Prohlédl jsem očima blízký okruh a chtěl se pomalu, a samozřejmě děsně nenápadně, otočit. Odkašlání které se mi ozvalo za zády mi zastavilo přítok krve do mozku. Ohlédl jsem se.
Člověk kvůli kterému se už mnoho týdnů chovám jako psychopat stál sotva metr ode mě.
,,Potřebujete s něčím pomoct?" zeptal se bezelstně.
Chybělo jen málo k tomu abych zastříhal ušima.
,,No... Asi ne," vypadlo ze mě tupě.
Blonďák sklopil oči ke knížce, kterou jsem zrovna držel v ruce. Následoval jsem jeho pohled.
Zděšeně jsem ztuhnul v pohybu a přečetl si devět rudých písmen - Kámasútra. Pokračoval jsem ještě na menší písmenka která vesele hlásala - pro gaye.
Jasně. Když už se mám cítit jako kretén, tak jako dokonalý kretén. Hezky se vším všudy.
Nedostalo se mi slov. Blonďák s úsměvem zvedl ruce a odkráčel. Vrátil jsem knihu zpět, cestou k pokladně chňapl po Městu světel a došel ho zaplatit. Ani jsem se na něj nepodíval, už takhle jsem byl jak reklama na kečup. Sledoval jsem jen jeho ruce, když jsem mu předával papírovou bankovku, on mi sypal do dlaně drobáky a podával mi sáček se zakoupenou mangou. Pak jsem zahuhlal ubohé; ,,Děkuji nashledanou," a jako tajfun vyrazil z knihkupectví.
Tak tedy... Jestli po tomhle neuvěřitelném trapasu najdu odvahu se ho na něco zeptat, natož ho někam pozvat, začnu o sobě smýšlet jako o psychicky vyrovnaném jedinci.
Měl jsem celý týden na to, to zapomenout, ale ono to prostě nešlo. Takže když jsem další pondělí zamumlal "Dobrý den," mezi dveřmi knihkupectví, rozsvítil jsem se jako policejní majáček. Abych si připadal byť jen o trošku míň jako případ pro cvokárnu, brouzdal jsem během týdne po netu a vybíral knihy, co by mě zajímaly. Dneska jsem se pokoušel opravdu soustředit na to, proč jsem sem přišel - a teď myslím knížky, né nádherného a božsky vonícího kluka u pokladny.
Vytáhl jsem blok kam jsem si napsal názvy několika děl, a šel jsem je s jistotou zkouknout. Regálu se sexuální tématikou jsem se vyhnul obloukem. Nakonec jsem si ze seznamu vybral tři. Když jsem šel velmi pomalým krokem k pokladně, předběhla mě mladá dívka s růžovými vlasy a štosem knih. Tohle mu nějaký čas zabere. Bylo mi jasné, že víc než svou práci teď nevnímá. Vytrhl jsem stránku z bloku, přeložil jí a napsal pár trefných vět s podpisem. Strčil jsem vzkaz do vrchní knížky a dál vyčkával až bude hotov se zákaznicí předemnou. Když jsem přišel na řadu, k mé úlevě zamnou nikdo nestál. Klučina namarkoval mé knihy, strčil je do igelitky i s účtenkou a já mu podal peníze. Zvedl jsem oči, a podíval jsem se na něj. Na chvíli se zarazil ale pak mrkl a pokračoval v ukládání peněz do kasy. Vrátil mi a já se chystal odejít. Dokud se na mě díval, nedokázal jsem se rozhoupat.
,,Naruto?" houkl na něj nějaký starší muž od skladu.
,,Jo?" odpověděl vesele a otočil se.
Teď, nebo nikdy!
Překotně jsem vytáhl knížku s psaníčkem a položil jí na pult. Pak už jsem se dral z obchodu rychlostí bankovního zloděje. Když jsem několik metrů od knihkupectví zastavil, pořádně jsem se nadechl a chtěl spokojeně vykročit na procházku. Třeba budu mít štěstí a kluk kterého naprosto zbožňuji mi kladně odpoví, až se tam příště-
,,Mladý muži, stůjte!"
No do pr...delky na fialky...!
Zrychlil jsem krok a předstíral že neslyším. Bylo mi zcela jasné, že mě volá on. Mírné ohlédnutí přes rameno mou doměnku potvrdilo. Běžel zamnou, nad hlavou mával tlustou bichlí a volal:
,,Stůjte prosím! Tohle jste u nás zapomněl!"
Sesbíral jsem střípky odvahy, otočil se, zaťal pěsti a zuby a zavřel oči. Z plných plic jsem mu zahulákal odpověď.
,,Stálo mě to spoustu úsilí to tam nechat, tak si to prosímtě vem a vrať se zpátky!"
Tělo jsem měl v křeči. Nic se neozvalo a tak jsem nejprve otevřel jedno, a pak i druhé oko.
Stál tam naprosto konsternován. Díval se na mě.
Pak poplácal knihu, široce se usmál, otočil se a pomalu se vracel.
,,Uf," narovnal jsem se. Nejen fyzicky.
Pár lidí se zastavilo v chůzi když pozorovali náš výstup. Nakonec jsem se uklidnil a vyrazil trochu se projít, a posedět v parku nad knížkou.
Následující pondělí jsem stepoval před knihkupectvím a přemlouval se ke vstupu. Nakonec jsem vzal za kliku a přes veškerý ostych vlezl dovnitř. Po tom co jsem tam napsal, by se mohl chovat všelijak. Napadla mě i verze kdy mi luparou ustřelí tu mou psychopatickou kebuli.
,,A-ahoj," řekl jsem.
Dobrý den se přeci jen zdálo příliš formální.
,,Ahoj Sasuke," oči měl přilepené na mě a nádherně se usmíval.
Trochu nervózně jsem došel k pultu a opřel si ruce o jeho lesklou bílou plochu.
,,Tak?"
Blonďatý prodavač se nahnul ke mně. Dostal jsem pusu, takovou tu sotva na dotyk rtů, ale jako odpověď mi to bohatě stačilo.
,,Taky se mi líbíš a rád si s tebou vyjdu." řekl a dál se mi s vlídným úsměvem díval do očí.
...
(Ivanitko, 26. 3. 2014 16:29)