,,Itachi?"

,,No?" odpověděl jsem znuděně.

,,Volal Naruto."

Oči se mi rozsvítily jako lucerničky.

,,Vážně?" to nadšení v hlase jsem nedokázal potlačit.

,,Ptal se, jestli máme ze soboty na neděli čas, že bychom k němu přijeli a přespali."

Máme.Přijeli.Přespali. Radost se vytratila stejně rychle, jako přišla.

Nechci mít neustále Sasukeho za zadkem. Rád bych bych byl s tebou sám, Naruto. Ačkoli bych to nahlas nikdy neřekl, stejně... Je mi mnohem lépe, když tě mám u sebe. Když se na tebe můžu dívat, aniž by z toho cokoli vyplívalo. Když můžu předstírat soustředěnost a hltat tvůj obličej očima. Když je s námi bratr, netroufám si na tobě svůj pohled nechat. A navíc se v jeho přítomnosti chováš úplně jinak.

,,Klidně můžeme," odpověděl jsem ne zrovna nadšeně.

,,Noooo... Já mám čas už v pátek a Naruto taky. Hodili jsme to na sobotu kvůli tobě, nevěděli jsme jestli se ti po práci bude ještě někam chtít. Ale řekl jsem mu, že tě přesvědčím a přijedeš," culil se.

,,To je bezvadný! Rozhodujete o mně beze mně?!"

,,Ale vůbec ne! Právě proto ti to říkám! Co jsi zase protivnej Itachi?!"

,,Jo, přijedu. V práci končím v pět a k němu se dostanu tak za hodinu."

,,Fajn. Já jedu už ráno. V šest tě vyzvedneme na zastávce," oznámil mi suše bratr a více se semnou nebavil.

Celý den se mě pak držel nepochopitelný vztek. Myslel jsem na tebe, a přitom zuřil. Moje pocity se ukázaly jako příšerně sobecké.

Chtěl bych tě mít. Dotýkat se tě. Smět tě líbat. Prostě bych chtěl víc. Mlelo se to ve mně jako v kafemlýnku. Stovky pro a tisíce proti. Třeba konečně nastal čas přestat být srab. Prostě se ti přiznat a... vyznat.

Vyznat se z toho, jaké city k tobě chovám. Je totiž možné, že mě za chvíli udusí vlastní pocity. Nebo že přijde někdo, do koho se zamiluješ. V takovém případě bych... Já vlastně nevím co bych dělal.

Onen pátek, kdy jsme byli domluvení že přijedu k Narutovi, se mi neskutečně vlekl. Probudil jsem se rozmrzelejší než obvykle, zapl počítač a sjel oblíbené stránky s povídkami. Pár novinek jsem si přečetl, převlékl se z pyžama, umyl si obličej, vyčistil zuby, učesal se, a takto připraven jsem zamířil na autobus. Cestou jsem poslouchal hudbu a přemítal jak to zaonačit, abych s tebou byl alespoň chvilku sám. Já už se totiž rozhodl. Zaplatím jakoukoli cenu jen abych věděl, jestli mám šanci alespoň jednu k milionu, že by to mohlo být oboustarané. Vím, že mě máš rád. Otázkou však zůstává; Budeš mě mít rád, i když ti to povím?

Dozvím se to.

A už brzy.

Z autobusu jsem vystoupil a sešel dolů, do průchodu, který vede do metra. Do nosu mě praštila sladká vůně nějakého čerstvého pečiva a jako by si mě omotala, táhla mě k malému pekařství na rohu, jen kousek od schodů do podzemky.

,,Dobré ráno, Itachi!" zvesela pozdravila růžovovlasá dívenka, když jsem vstoupil.

Za ty roky co tudy jezdím do práce, se do mě tahle bláhová slečna zamilovala.

Je krásná. Je nádherná.

Povahou.

Z vnějšku působí trochu chlapecky, dalo by se říct. Pokud by měla krátké vlasy, které by nebyly žvýkačkově růžové, možná byste si jí s klukem spletli.

,,Dobré, slečno Sakuro," usmál jsem se.

Šlo to samo. Vždycky na mě byla milá. A kdysi bych jí dal i šanci, ale dnes mé srdce vyplňuješ ty, Naruto.

,,Tak co to bude?"

,,To, co je cítit až na začátku průchodu," zasmál jsem se.

,,Právě teď přivezli nějaké koláče, ale vy asi myslíte naší novou ranní specialitku - skořicové šneky?"

Zavětřil jsem a pohled mi padl na zlatavé, kroucené bochánky, zvrchu zasypané skořicí a cukrem.

,,No jo, to bude ono. Tak já si vezmu dva."

Děvče přiklusalo k výloze a vytáhlo kleštěmi žádané pečivo.

,,Ještě něco?"

,,Dnes vám to ohromně sluší," zalichotil jsem jí.

Dívce zčervenaly tváře a uhla pohledem.

,,Děkuji," zašeptala, pak řekla sumu, já zaplatil a s přáním krásného dne odešel.

V práci to bylo jako v márnici. Všichni hotoví, utahaní a nikomu se nic nechtělo. Ne že bych se divil. Připadalo mi, že se to do pěti nedá vydržet...

Dalo. Ano, stále jsem naživu.

Vybelhal jsem se do šatny a nechal své dva kolegy, ať si to tam zamknou. Dnes mám naspěch. Dnešek je důležitý. Konečně ti to řeknu. Už žádné schovávání.

Netrpělivě jsem vystřelil z budovy na autobusovou zastávku, našteloval si sluchátka, vytáhl mangu a pustil se do čtení. Potřeboval jsem nějak zaměstnat mysl, abych si už dopředu netvořil scénáře toho, jak to dopadne.

Za hodinu jsem měl mangu skoro dočtenou a blížil se k zastávce, kde budeš čekat ty, po boku s mým bratrem. Zvedl jsem oči od čtení a díval se na zastávku, která se vyloupla v dálce. Brzdy zaskřípaly a autobus pomalu popojížděl aby se celý vešel na vymezený prostor pro cestující. Ještě než se otevřely dveře, oba jsem vás zahlédl.

Scéna před očima mi naporcovala srdce na kousky, a ty někdo hodil rybám.

Tvé ruce okolo krku mého bratra, napjaté svaly nohou jak stojíš na špičkách, abys srovnal výšku. Jak ho líbáš.

Otočil jsem se zády a nevystoupil. Nechal jsem se odvézt na nejbližší metro a řítil se domů.

Vůbec jsem nemyslel. Má hlava byla čistá, prázdná, zametená do posledního koutu. Jen mé oči si stále držely obraz líbající se dvojice. Mého bratra a tebe, má lásko. Má spřízněná duše.Věděl jsem, že jak se zamnou zaklapnou dveře bytu, něco se stane.

Začnu ječet? Brečet? Vztekat se? Rozbíjet věci? Drásat si kůži na krvavé cáry?

Nevím.

Z posledního záchvěvu normality jsem vám poslal esemesku, že je mi zle, a ať si to užijete sami. Za těch několik slov jsem se bytostně nenáviděl. Stál jsem před bytem a odemykal.

Horní zámek.

Dolní.

Kroky přes práh.

Zadunění dveří při dovření.

Opřel jsem se o ně zády, sjel dolů a skončil v sedě, na zemi. Lebka jako by se mi měla rozskočit. Daň za chvilkový pocit prázdné hlavy byl vykoupen myšlenkami, které se mi nahrnuly do vědomí, jako nezvaní hosté. Mezi všemi dominoval obrázek tebe. Mého soukromého nebe. Kus štěstí, který mi vlastní bratr surově zadupal do země. Musel jsem mozku domluvit, že není fér ho nenávidět. Vždyť si za to mohu sám. Měl jsem se rozhoupat dřív. Bál jsem se že ta bolest nepomine a zůstane ve mně, ale ona se rozplynula...

Bohužel jen proto, že jsem usnul.

,,Itachi?!?" tloukl někdo pěstí do dveří.

,,No?" zaskuhral jsem a sesbíral se ze země.

Okamžitě se vrátila jak mučivá psychická trýzeň tak vědomí toho, co se stalo.

,,Proč jsou klíče v zámku?!"

Otevřel jsem a přestal dýchat.

,,Báli jsme se co ti je, tak jsme přijeli."

Oba dva si tu tak stojíte, jako by se vůbec nic nedělo.

,,Nic co by nespravila trocha samoty," zavrčel jsem.

,,Co ti zase je?! To je poslední dobou pořád! Chováš se jako idiot Itachi!"

,,No vidíš to."

,,Co je s tebou?" ozvalo se nejkrásnějším hlasem pod zemskou oblohou.

,,Vážně to chceš vědět?"

Zabodl jsi do mně svůj rozhodný pohled a kývl.

,,Pamatuj žes to chtěl slyšet," upozornil jsem ho.

Zhluboka jsem se nadechl a řekl to.

,,Miluju tě, Naruto."

Tou jednoduchou větou ze mně všechno opadlo a já se na okamžik cítil lehký, jako list unášený větrem.

Nevěřícně jsi na mě zíral, s pusou dokořán.

,,Tohle je hodně blbej vtip Itachi," vyslovila ústa mého bratra.

Kéž by byl.

Díval ses na mě a pomalu couval k výtahu. Nechtěl jsem, abys utekl s tím vším zmatkem v sobě a bez Sasukeho. Když už nic jiného, chci abys byl šťastný.

Přistoupil jsem k tobě a chytl tě za ramena.

,,Naruto... Že to víš, nic nemění. Zůstaneme přátelé, ano?"

Pokýval jsi hlavou, oči vytřeštěné.

,,Miluješ Sasukeho, viď?"

,,Ano," zašeptal jsi zoufale.

,,Tak běžte a buďte šťastní. Já budu v pořádku. Jen mi nechte chvilku na přemýšlení."

,,Dobře," usmál ses smutně, smířený s tím, co jsem ti řekl.

,,Ještě než tě definitivně uvrhnu do spárů tady brášky, musím udělat jednu věc."

Než stačil kdokoli zareagovat, naklonil jsem se a získal si tvé rty.

Poprvé jsem tě políbil.

Poprvé, a naposledy.

Chutné, měkké rty, nesrovnatelné s ničím jiným. Plenil jsem ti ústa a byl si vědom narůstající zloby mého bratra. Ale tahle chvíle je to poslední, co mám. Nikdy mi patřit nebudeš. Ale vzpomínky na prchavé okamžiky štěstí, na tvou chuť a vůni, mi nikdo nesebere. Zásadní a konečná věc, kterou můžu pro své rozervané srdce udělat. Když jsem tě pustil, otočil jsem se a ráznými kroky odešel do pokoje. Poslední věc kterou jsem postřehl jsi byl ty, v Sasukeho obětí a uslzené modré oči.

..................................................................................................................

..................................................................................................................

..................................................................................................................

Hodně dlouho to trvalo, ale nakonec jsem se vzpamatoval. Musel jsem, abych mohl dál žít. Sasuke mě nějakou dobu opravdu nenáviděl, ale přešlo ho to a smířili jsme se.

Když vás dva vidím spolu, vím, že je to správné. Patříte k sobě a to, že vám to ve vztahu klape, to jenom potvrzuje. Od té pusy u nás jsem se už nikdy o nic nepokusil. Došlo mi, že bych snadno přišel o vás oba.

Vaše štěstí za to moje.

Z myšlenek mě vytrhl tón, oznamující zastávku. Vyskočil jsem z autobusu a mířil do průchodu. Prostě obvyklá trasa, kudy chodívám na metro do práce.

Nasál jsem vůni pečiva, usmál se a s nápadem, který už mi pár dní leží v hlavě vpadl do pekařství.

,,Dobré ráno, Itachi!" vlídně mě přivítala růžovovlasá dívka.

,,Dobré ráno, Sakuro," mrkl jsem na ní.

Děvče zrozpačitělo a rozklepaným hlasem se zeptalo;

,,Co si dáte?"

,,Vás. Máte dnes večer čas? Mohli bychom si někam vyrazit."

Dívce se rozšířily stydlivé zelené oči a v úsměvu ukázala dokonalé, bílé zuby.

Když už nemohu být šťastný já, mohu činit šťastné ostatní.

A co já vím? Třeba mi to s touhle milou prodavačkou vyjde.

,,Čas mám. Kam bychom šli...?"