Mezitím se znaveně vybelhám o poschodí výš, do šatny. Hodím na sebe svou starou, obnošenou mikinu, narazím si sluchátka a mp3ku schovám do kapsy. Ještě zkontroluji svůj zjev v zrcadle, jako obvykle.

Hrůza a děs. Strhaný výraz a šedé kruhy pod očima. Nerad si to přiznávám, ale tenhle job mě vyčerpává. Namontuju si milý úsměv, kterým ráno vítám své kolegy a vyrazím. Dole u vchodových dveří potkám, jako pokaždé Konan, která se už chystá zamknout.

,,Ty jsi ještě tady?" zeptá se a zdvihne nevěřícně obočí.

V pátek tu za každým zaklapnou dveře, sotva odbije pátá.

,,Jak vidíš," vlídně se usměju.

,,Hezký víkend," vypadne ze mě a už si to šinu ze dveří k brance.

,,Tobě také!" slyším ještě za sebou.

Když nad vrátky položím horní záklopku, sjede mi ruka ke kapse. Zmáčknu jediné tlačítko a v uších se mi rozezní oblíbená hudba. Cestou na metro si v duchu zpívám text. Mám dojem, že už to znám nazpaměť.

Když scházím z kopce dolů, kontroluji ještě jednou výraz tváře v černých, lesklých deskách, připevněných po straně. Úsměv kupodivu zůstal.

Teď mám před sebou čtvrt hodiny, než se pěšky dokodrcám k metru.

Hlavou se mi honí stupidní myšlenky.

Asi bych měl dočíst tu povídku, říkám si, ale pak mi, ani nevím jak, mysl zase zabloudí k tobě. Nemůžu se dočkat až tě uvidím. Už jen ten tvůj široký úsměv mě zevnitř rozehřívá.

Kam to jdu? Napomenu se ve chvíli kdy si uvědomím, že ve sluchátkách už nic nehraje. Vidíš! Jen na něj myslíš, tak zmatkuješ! okřiknu se v duchu, vytáhnu ten křáp z kapsy a zjistím, že přehrál poslední písničku. Proto se zastavil. Naklikám tam něco rychlejšího a ve sluchátkách zaduní staré známé;

I think I'm drowning.

Asphyxiated.

I wanna break this spell,

that you've created...

 Mrknu, zavrtím hlavou. Vrátím se o pár kroků a směřuji po schodech dolů, do podzemky.

Teď jen počkat na posprejovanou plechárnu, která mě doveze na místo srazu.

Další čtvrt hodina. Stejně tam budu první, jako obvykle. Ty jsi mě předběhl jen jednou.

Za okny metra se míhají stanice, lidé a stíny.

Shibuya, pomyslím si a vystoupím.

Docourám k lavičce a můžu jen čekat, než se ukážeš.

Jako bych to neříkal, usměju se.

Vytáhnu oprýskaný telefon. Na displeji svítí obálka. Je mi jasné, že je od tebe.

Přečtu si tvůj výplod a nechtě se uchechtnu. Nějaká holka na mě blbě čumí, ale co je mi po ní.

Koukám na zprávu a mé tělo se otřásá tichým smíchem. Obratem jsem odpověděl, že to by nebyl on, že jsem na místě a očividně si pěkně počkám.

Další odezva.

Podívám se ale zklamaně zjistím, že to je jen brácha.

Vím, jak moc se mi chechtal, když to psal.

Jsem idiot. To bych nebyl Uchiha, abych během dne aspoň jednou něco nepodělal.

Palec levačky začal vyťukávat další zprávu:

Jsem pako. Budeme muset na něco jinýho :/ Ale jestli se chceme teda projít, film vybere Sasuke. (Risknem to?)

Minutka a blik:

Cože?! Mě ani nenapadlo že půjde s náma! ... Domluvíme se potom. Za chvíli jsem tam.

Netrpělivě podupávám nohou do rytmu písničky Zlo nikdy nespí, od Headdyho a hypnotizuju schody, vedoucí na horní patro, kde jezdí další linka metra. Vidím mizerně na dálku, ale tebe poznám vždycky.

Ten nezaměnitelný pohyb těla.

Sestupuješ dolů.

Ladně, jako na módním molu.

Vstanu a mé srdce udělá splašený kotrmelec, než se rychle rozbuší.

Zase se cítím naplněný. Je mi dobře tak, jak dlouho nebylo.

Svaly mého obličeje se automaticky roztáhnou do širokého úsměvu. Kdykoli tě vidím, mám radost jako pes z hozeného klacíku. Mít ocásek, tak s ním vrtím jako o závod.

,,Ko-ni-chi-wa!" pozdravíš a stejným slovem přivítám i já tebe.

Jsem hrozný. Zase se na tebe sápu, ale potřebuju tě obejmout. Vím, že ty to bereš jako přátelské gesto a je to tak dobře. Já jsem totiž příšerný herec. Když jsem s tebou, normálně mi to nemyslí.

,,Tak co je nového?" optám se a ty začneš vyprávět.

Já ti jen visím na rtech. Směju se. Ani nevím čemu. S tebou, mám pořád chuť se smát.

Nechápal jsem, co to semnou děláš. Ještě donedávna. Ale teď je mi to jasné. Naprosto. Přemlouval jsem se, že to není možné. Vždycky jsem byl na holky. Když vidím prsatou krasavici, slintám.

Co se změnilo? Proč mě najednou, mezi tolika ženami okouzlila mužská bytost?

Stokrát jsem hovořil sám se sebou, noc co noc se do krve hádal, že mě jen ovlivňují ty stupidní povídky co čítávám.

Ale ať chci, nebo ne, bohužel tomu tak není.

Asi jsem prostě...

Ano.

Miluju kluka.

Z toku myšlenek mě vytrhly tvé zvídavé oči.

,,Kam jdem?" zaplácnu ticho tou nejpitomější otázkou, co mě napadne.

,,Nevím, kam chceš," rád to necháváš na mně.

Nechápu proč.

,,Tak asi k nám ne?"

Nastoupíme na metro a během jízdy mluvíme o nových objevech v anime, hudbě, knížkách, holkách...

Tohle bude další důvod, proč k tobě cítím něco víc, než přátelství.

Jsi má spřízněná duše. De facto jediný člověk, se kterým můžu mluvit téměř o všem.

Čas s tebou kvaltuje a než se naděju, jsme na zastávce, kde máme vystoupit.

Cestou do bytu žehnám všem bohům za to, že je Sasuke doma a není to typ, co v pátek někde trajdá. Je dokonalý tlumič mých úchylných myšlenek, řečí a úsměvů.

,,Tadaima!" řeknu mezi dveřmi a zvu tě dovnitř.

,,Okaeri nasai!" objeví se v předsíni brácha a usmívá se jako měsíček na hnoji.

Přinesu pití a Sasuke mě počastuje vtipnou průpovídkou, že negramotnost světu vládne, či co.

Ty ses mezitím uvelebil na mé posteli. Když tě tam vidím... bože... Dochází mi slova.

Sem tam prohodíme pár vět. Přijde mi, že se chováš jinak kvůli bráškovi. Zdaleka nepovídáš tolik, jako když jsme sami.

,,Nepůjdem se ještě projít?" navrhneš a mě povyskočí obočí snad do půli čela, ale věnuji ti svůj úsměv.

,,Tak jo, minutku."

Oblékneme se a vyrazíme.

Jdeme nočním sídlištěm a ty řveš jako na lesy. Musím se chechtat. Zase spolu mluvíme o všem, co nás napadne.

,,KAWAÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ !!!!" ječíš, když debatujeme o krásce z jistého nového filmu.

Stejně... Jak je možné, že si tak dobře rozumíme, když jsem starší?

Popadneš mě přátelsky za rameno a tím mě strhneš do své blízkosti.

Miluju to, jak voníš. A takovéhle chvíle jsou jediná možnost, kdy můžu nasávat vůni tvé kůže, aniž bys postřehl, co k tobě cítím. Položím ti ruku kolem pasu a se smíchem vyrazíme zpátky k domu...

Na vysokém obrubníku před naším domem si sedneš a já taky. Nejradši bych takhle s tebou byl pořád, ale to nejde. Máš normální život střeleného puberťáka a svým trápením ti ho nehodlám zničit. Naprosto si uvědomuji, že kdybys to zjistil, už to mezi námi nebude takové, jako teď. Radši tě budu mít u sebe takhle, než vůbec. I když to tak příšerně bolí.

Sáhneš mi na vlasy a rukou mi zavadíš o ucho. Být kočkou, vrním blahem. Jen z tak letmého dotyku. Jsem ztracený.

,,Nedávej si ty vlasy za uši. Vypadáš pak strašně přísně," usměješ se.

Sklouzl jsi dolů a zamířil ke dveřím.

,,Co tam budem dělat?" kývl jsi na panelák.

,,Nevím," jak jinak.

Jsem dost utahaný. Vykopl jsem Sasukeho z počítače a vrhl se dočíst tu povídku. Závidím imaginárnímu hrdinovi, jak jednoduše své city vybalí a jeho přítel je opětuje. Ubulená limonáda. Kéž by to tak chodilo v realitě.

Ustelu si na zemi. Ty už pomalu usínáš v mé posteli a nerad tě budím, ale musím tě přemluvit, ať se převlékneš. Ráno bys litoval, že jsi spal v džínách.

Jenže Sasuke je provokatér a svým Fixa no Jutsu tě dokonale probere. Útok na tělo lihovkou není něco, co by si normální člověk nechal jen tak líbit a tak za chvíli oba blbnete jako malé děti. Jeden čmáráte na druhého a já závidím.

Tenhle pocit nenávidím.

Závidím jak se tě dotýká a já nemůžu. Radši zalezu do postele.

S bráchou se handrkujete o fixky a že prý kdo usne, bude pomalován.

Sice se mi nechce najít ráno na obličeji nemravný obrázek, ale nakonec se stejně propadám do snů...

Ráno se proberu a ty jsi očividně už dlouho vzhůru.

Proč jsi mě nevzbudil? říkám si, ale neptám se.

Sasuke ještě slintá do polštáře. Promnu si oči a vidím tvou vlídnou tvář.

,,Půjčil jsem si mangu, nevadí?" ptáš se a máváš s ní ve vzduchu .

,,To víš že ne."

,,Už jsem jí i dočetl. Máš jí přečtenou?"

,,Ne. Nějak na to nemám čas."

,,Ani hodinu? Mě na to stačila," zazubíš se.

,,Když je čas, není chuť."

,,Aha. Vyšla už dvojka?"

,,Netuším," inteligentní rozhovor, ale co po mně po ránu chcete.

V koupelně si nahodím obličej na ksicht a převléknu se. Divím se, že na sobě nemám žádné malůvky. Pak se vzbudí i Sasuke a rovnou zapne počítač.

Jako obvykle ti vnucuju snídani, ale ty nic nechceš.

,,Sasu, podíváš se mi kdy mi jede autobus?"

,,Jasně."

,,Já tu určitě něco zapomenu..." říkáš ještě.

Za hodinku tě doprovázím na zastávku. Zase kafráme. Už teď jde na mě deprese z toho, jak dlouho tě zase neuvidím. Sedíme na lavičce a čekáme. Je mi jako když jdu na popravu. Bus přijíždí a tak se loučím slovy;

,,Měj se," a bez rozmýšlení tě zase obejmu.

,,Ty taky."

Pak nastoupíš a já pomalu kráčím vedle rozjíždějícího se autobusu a mávám.

Když mi zmizíš za zatáčkou, odvážíš si i něco ze mně. Připadám si prázdný, jako lahev vypité limonády. Smutně se vleču domů a vůbec se mi tam nechce. Otevřu byt a brácha vyzvídá.

,,Tak co?"

,,Tak nic!" zavrčím.

Někdy mi připadá, jako když to ví. Ale já to na sobě nedávám znát. Jak by mohl...

V kapse mi zavibruje telefon.

Já už vím co mi chybí! Ten přívěsek od babičky! Najdeš ho prosím? Řekni mi že jsem ho neztratil!

Hledám po pokoji a najdu ho pod postelí. Rty se mi roztáhnou štěstím. Pohladím vybroušený kámen a přívěsek si pověsím kolem krku.

Neboj, je tu. Aspoň máš důvod brzo přijet

Tahle věta se mi dokola píše v hlavě. Ustojim toho dost... Kéž bys ustál i to, co ti chci tolik říct. Ale na to mi chybí odvaha. Bojím se, že tě ztratím, ba co hůř, že ti přijdu odporný. Místo narážky kolik bys toho vydržel, radši jen napíšu;

A už neodpovídáš. Asi máš jiné věci na práci, než si semnou psát. I tak ve mně hlodá žárlivost, že se věnuješ někomu jinému.

Podívám se na přívěsek na krku. Neustále ho nosíš, takže mám jistotu, že tě hodně brzy uvidím.

Už tě miluji příliš na to, abych bez tebe dokázal žít.

Potřebuji tvou přítomnost.

Nevinně se tě dotknout.

Přesto se neodvažuji ti své city vyjevit.

Nedozvíš se to...