Amerika, léto roku 1945.

Bylo mi tehdy dvacet let a jako spousta jiných jsem dostal povolávací rozkaz. Byli jsme ve válce a všichni věděli, že naším odvodem končí veškerá legrace. Měli jsme být několik týdnů ve výcvikovém táboře, abychom se naučili přežít.

Přiznávám, že naše rota byla jeden pošuk vedle druhého. Ale dokázali jsme spolu vycházet. Tehdy jsem se s několika těmi kluky spřátelil. Když jsme se zabydleli, vzájemně jsme se představovali, ale nikdy jsem si nemyslel že bych si zapamatoval tolik jmen a obličejů.

,,Edward Elric," přitočil se ke mně nějaký blonďatý kluk a podal mi ruku.

,,Roy Mustang."

Víc slov jsem od něj za celý týden neslyšel.

Ráno jsme vstávali s východem slunce a vraceli se s jeho západem. Vesměs nás zocelovali dlouhými pochody, takže jsme chodili do tábora naprosto vyždímaní. Hodinu před večerkou, při troše volna, jsme hráli karty. Já, Fuery, Havoc, Breda a Armstrong. Jako v každé rotě jsme tvořili zhruba šestičlenné party. Takový okruh nejbližších lidí na které se dá spolehnout a věřit jim, že vám pohlídají záda. Elric nás po očku pozoroval, jak hrajeme a četl neustále dokola nějakou knihu.

,,Co to máš?" vyptával jsem se, zalezlý v rozvrzané železné posteli, když jsem opět prohrál.

,,To burana jako jsi ty, nemůže zajímat," pronesl klidným, konverzačním tónem.

,,Já ti dám burana! Kdo si myslíš že jsi?!?!"

,,Kdo si myslíš, že jsem?" opáčil on a tím mě odzbrojil.

Otočil jsem se k němu zády a sotva poručík zhasl a oznámil večerku, rozproudila se mi v hlavě řeka myšlenek. Kdo si myslím, že je? Už jsem nad tím uvažoval. Jeho otec musí být asi nějaké velké zvíře, když ten kluk nemusel jít nakrátko, jako mi ostatní. Ten jeho dlouhý, blonďatý copánek mě rozčiluje. Něco mě ale táhlo k tomu ho dráždit. Kdykoli jsem měl možnost, nějak jsem ho vyprovokoval k hovoru.

Následující den jsme jako obvykle už za svítání vstali, po rozcvičce dostali mizernou snídani a s veškerou bagáží vyrazili do terénu.

Kluci kopali Elricovi kamínky pod nohy a ten chudák co chvíli klopýtl. Neměl se ale k ničemu. Zrudlý horkem a spocený jako myš prostě šlapal dál.

,,Ty si to necháváš líbit?" nadhodil jsem háček.

,,Nechávám," oznámil a mlčel.

Ryba se nechytila.

Čím dál vím mě rozčilovalo, jak mě odbývá. Zkusil jsem to jinak.

,,Tobě je jedno že tě všichni pomlouvaj a házej ti klacky pod nohy? Mnohdy i doslovně?"

,,Je," řekl on.

,,Proč?" vyšlo ze mně nevěřícně.

Nedokázal jsem tu nutkavou otázku potlačit.

,,Já jsem sem nemusel. Jsem tu proto, že tu být chci. Tak to mám se vším všudy," odpověděl.

Byla to nejdelší řeč, jakou jsem od něj doposud slyšel. A taky první věc, co jsem se o něm dozvěděl jinak, než pozorováním.

,,Nemuseli by tě srážet. Stačí se trochu ozvat. Proč po sobě nechat dupat, když to jde jinak?"

,,Tobě se to mluví," prohodil kysele.

Nevěděl jsem co dál říct a tak jsem mlčel. Teprve večer, když jsme ani ne tak ze zábavy, jako spíš ze zvyku hráli karty, jsem mu nabídl, aby se přidal a on kupodivu souhlasil.

Vyhrál.

Vlastně jsem to čekal. V tom klukovi dřímal nevyužitý potenciál. Byl velmi inteligentní a já se neustále ptal sám sebe, proč by někdo jako on vstoupil do armády, když sám jak říkal, nemusel.

Od té hry se s námi začal víc bavit.

Dozvěděli jsme se o něm, že by byl rád spisovatelem. Kluci k tomu měli spousty rádoby vtipných průpovídek, ale já si říkal, proč ne.

Tak se z nás stali přátelé.

Po čtyřech týdnech jsme konečně dostali dvoudenní volno. Čili úžasný, volný víkend. Už předem jsem si plánoval, jak si ho užiju...

,,Hele Royi?" pronesl opatrně Edward.

,,Jo?"

,,Co plánuješ na to volno?"

,,Nějakou holku, nejspíš," odpověděl jsem pohotově, ačkoli jsem netušil, jak nějakou sbalit.

,,Aha."

,,Chtěl jsi něco?"

,,Jen do kina. Nikdo nemá čas a nechci tam jít sám ."

,,Tak já s tebou půjdu. Nějaká hodina mě nezabije."

,,Vážně? Díky!" usmál se a zazářil jako slunce.

Když náš vytoužený volný víkend konečně přišel, měli jsme s Elricem sraz před kinem. Koupil lístky a vedl mě dlouhou chodbou přes několik řad sedaček, úplně dozadu do sálu. Moc lidí tam nebylo. Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Usadili jsme se a nadšený Edward se na mě opět usmíval. Sál potemněl a představení začalo. Zhruba v půlce filmu mě vyděsil pohyb na koleni. Podíval jsem se dolů a spatřil Edwardovu drobnou ruku. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je oproti nám ostatním mrňavý. Kdybych nevěděl že je o rok mladší než já, typl bych mu tak šestnáct.

,,Co to děláš?" zavrčel jsem instinktivně.

Nepodíval se na mě. Jeho ruka se ale pohnula dál. Z kolena se přesunula na stehno, těsně minula rozkrok a než bych řekl švec, zručně mi rozepl pásek, knoflík a zip a ruku mi strčil do kalhot.

Bože...

Bylo to tak zatraceně příjemné, že jsem se nezmohl na žádné námitky. Jeho ruka na mém penisu rytmicky stoupala a klesala, než mě přivedla k vrcholu. Pak ruku vytáhl a utřel si jí do modrého kapesníku, který mi pak podal.

Cítil jsem se zvláštně.

Byl jsem rozzlobený, ale nechápal proč.

Byl jsem mrzutý, ale bezdůvodně.

Edward se ke mně natočil obličejem a zpříma mi pohlédl do očí.

,,Co bude teď?" zeptal se.

Přestal jsem přemýšlet nad morálkou, vzal ho za rukáv a táhl pryč z kina. Venku jsem ho pustil a rázoval si to do nejbližšího hotelu...

Za ten víkend jsem si užil sexu jako nikdy v životě, ale ne dosytosti. Pořád jsem ho chtěl, neustále jsem ho potřeboval. Na nějaké holky jsem úplně zapomněl.

Proč mi o ně vlastně tak šlo? ptal jsem se sám sebe.

Protože jsem tak byl naučen společností. Jenže já se teď objevil. A uvědomil si, kdo, a jaký ve skutečnosti jsem.

Po tom víkendu už žádná příležitost nebyla a tak jsme se museli scházet tajně. Pokaždé jinde, aby si nás náhodou někdo nevyhlédl. Z tohohle by byl opravdu průser.

Oba jsme byli mladí a naivní.

Plní ideálů.

Nerozumní.

,,Ede? Jsi tu?" zeptal jsem se tiše v setmělém skladu.

,,Tady," zašeptal a přitáhl si mě k sobě.

Stáli jsme, objímali se a líbali. Věděli jsme, že máme málo času a tak šlo mluvení stranou a Ed se jako první dobral nějakého činu. Rozepl mě, klekl si a začal oblažovat můj penis. S vervou mě sál a já celkem hlasitě vzdychal. Najednou sklad ozářilo světlo a to dopadlo na nás dva.

Aniž bych myslel, vytrhl jsem se Edovi, zakryl si tvář a zdrhl nejbližším oknem. Během prudkého běhu jsem si zapl kalhoty a u budovy naší roty přešel do kroku. Přidal jsem se k partě několika kluků a vešel s nimi dovnitř. Srdce mi zběsile tlouklo a měl jsem strach o Edwarda, jestli taky stačil utéct. Hlavně záleželo na tom, kdo nás to tam, a jestli vůbec, viděl.

Když mezi železné postele napochodoval poručík, vypadal krajně rozčíleně.

,,Dobře poslouchejte pánové, nebudu se opakovat! Dnes večer byli přistiženi dva muži při felaci. Ten který byl uspokojovatelem, byl chycen. Půjde před vojenský soud a rovnou vám můžu říct, že za tohle bude několik let natvrdo. Vím, že někdo z vás tam byl s ním. Přiznejte se než bude pozdě! Elric zatím mlčí, ale pochybuji o tom, že to vydrží. A až někoho práskne, bude to ještě horší," dokončil svou řeč a mé srdce jako by mi chtělo vyskočit z těla.

Chytili ho a půjde sedět?!?!?!?

Pralo se vě mně dobré a zlé, pořád jsem nevěděl jestli mluvit, nebo mlčet. Nakonec jsem se nepřiznal. Vydržel jsem čekat, jestli Edward povolí a něco jim poví, nebo ne.

Nepověděl.

Dostal pět let bezpodmínečně a ani jeho otec s tím nedokázal nic udělat.

Připravovali nás na válku, do které jsme nakonec vůbec nešli.

V srpnu téhož roku byly svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, a válka skončila.

Přišel mír.

Jenže... ne všude tam, kam by měl.

Moje duše toužila po usmíření. Po míru v sobě samé, ale já si to nedokázal odpustit. Zradil jsem svého Edwarda, ačkoli jsem do něj byl tolik zamilovaný...

Po válce jsem ještě nějakou dobu zůstal u armády, přestěhoval jsem se do malého domku na kraji města, a pak odstoupil. Chtěl jsem za vším udělat velkou, tlustou čáru, jenže ono to dost dobře nešlo. A tak jsem začal samotářsky žít, s neklidným vědomím a těžkým srdcem.

Ráno jsem vstal, slunce pražilo, vypadalo to na další nádherný letní den. Uvařil jsem si kávu, a šel ven na dvůr. Cestou jsem sebral noviny a posadil se do proutěného křesla, které poslední měsíc stálo pod košatým dubem veprostřed zahrady.

Z ranní idyly mě rušily jen vlastní nepokojné myšlenky a výčitky. Začetl jsem se do novin, ve kterých nebylo vůbec nic zajímavého.

Zvedl jsem hlavu a poslouchal. Z dálky bylo slyšet zvuk motoru. A opravdu se pak v dálce objevil hranatý, černý automobil.

,,Kdo by...?" řekl jsem do větru.

Jeden člověk mě napadl. Jak by ale věděl...?

Auto zastavilo a z místa řidiče vystoupila vysoká, blonďatá žena v armádní uniformě. Došla až ke mně, zvedla ruku jako by chtěla zasalutovat, ale pak si nejspíš uvědomila, že mě s vojskem už nic nespojuje, tak mi jen podala ruku.

,,Generál-major Olivier Mira Armstrongová," řekla a než stihla spustit dál, vybavil se mi potrhlý, kulturistický muž, jenž byl v roce 1945 mým přítelem v rotě.

,,Přivezla jsem vám návštěvu, pane Mustangu," dopověděla a s úsměvem .

O nablýskaný automobil se ležérně opíral nějaký muž, ale nebylo mu vidět do tváře. Měl jí sklopenou, a to co by běžně vidět bylo, zakrýval kšilt hnědé čepice. Vrazil ruce do kapes a přistoupil blíž.

,,Ahoj Royi," pozdravil a zvedl obličej.

Ten pohyb byl jako ve zpomaleném filmu. Nejprve ústa. Nádherná, měkká ústa která jsem tak rád líbával. Nos jako knoflíček a nakonec ty velké, medové oči. Teď jsem si všiml i dlouhých, blonďatých vlasů, stažených do culíku.

,,Ede," vydechl jsem nevěřícně.

Myslel jsem, že už se nikdy neuvidíme a teď tu stojí předemnou a usmívá se, jako bych se nikdy nezachoval tak odporně.

,,Asi vás nechám osamotě," usmála se Armstrongová.

Kvapným krokem zamířila k autu, nasedla, nastartovala a vycouvala z mého pozemku. Edward se mi díval do očí a jakmile vůz zmizel za zatáčkou, udělal zbývající tři kroky a klesl mi do náruče.

,,Stýskalo se mi."

,,Jak jsi mě našel?" vrtalo mi hlavou.

,,Armstrong mi řekl, že jsi před šesti lety ještě pracoval u armády... Nebylo tak těžké tě vyčmuchat, když jsem zjistil, na jak vysokém postavení je sestra toho pošuka."

,,Edwarde... Já..." chtěl jsem začít s omluvou.

,,Nepřipomínej mi to, prosím."

A tak jsem to neřekl. Tolik let jsem se chtěl omluvit ale ani teď, když ho držím, to nedokážu.

,,Můžu tu s tebou zůstat Royi?" zeptal se.

,,Ano. Jistě že."

Pár dní zatvrzele vzdoroval, ale nakonec si mou omluvu vyslechl. Řekl mi, že to nedělal pro vděčnost a abych se tím užíral. Dělal to proto, že mě hluboce miloval, na čemž se stále nic nezměnilo. I když mě neměl u sebe, živila ho myšlenka, že jsem někde svobodný a šťastný.

Nebyl jsem. To jsem mu ale vyprávět nestihl. Chtěl totiž dohnat těch šest let, za které jsme na sebe nesáhli.

A konečně byl mír i tam, kde jsem ho potřeboval.

S Edwardovým příchodem má duše došla alespoň částečného usmíření. Ačkoli mi Ed stokrát odpustil, já sám sobě nedokázal. Nejspíš je to jedna z těch věcí, které si člověk ponese po zbytek života.

Ale s Edwardem po boku...

... si své žití nebudu tolik vyčítat.