Zvláštní.

Od doby co se vrátil zpátky je všechno vzhůru nohama. Teď je někdo. Předtím byl nikdo.

Uzumaki Naruto!

Slyším to ze všech stran. Proč mě to vlastně tolik rozčiluje? Proč mi zabrní uši kdykoli to jméno slyším? Možná to vím. Jen si to nechci připustit. Jsem jeho sensei, a on můj žák. Je nepatřičné chovat k němu nějaké hlubší city. Je to neprofesionální.

,,Áááá! Kakashi-sensei, že jste se ráčil ukázat," usmál se na mě blonďatý poděs.

Hodně vyrostl. Zmužněl. A v mých očích zkrásněl. Když se ukázal poprvé co se vrátil z cest s Ero-senninem, bylo to jako rána sedmikilovým bouracím kladivem po hlavě. V mozku to zabublalo a tichý hlásek řekl:

To je on. Po něm přeci toužíš, mýlím se snad?

,,Hej sensei! Vnímáte mě?" nezbylo mi než se přes svou masku usmát a omluvit.

,,Gomen ne Naruto. Pokračuj."

Blonďatý ztřeštěnec žvanil o svém výcviku, o Jiraiyovi a o dětství. Zmínil se dokonce i o účelném Sennen Goroshi, které jsem na něj kdysi vyzkoušel. Ano. Ale to byl dítě a já k němu cítil obyčejnou náklonnost jakožto ke člověku, kterého denně vídám.

,,Nedáme si rámen?" navrhl Naruto a pokračoval ve svém monologu s mým občasným přitakáváním.

,,Sensei, s váma dneska nic není," postěžoval si.

Když bylo chvilku ticho, došlo mi že to byl závěr jeho proslovu.

Aha.

Otočil jsem se na něj abych něco podotkl, popřípadě se omluvil, ale Naruto se na mě ani nedíval, hlavu skloněnou, pozorujíc své nohy kterak se klimbají pár centimetrů nad zemí.

,,Promiň. Nějak nejsem ve své kůži."

,,To nevadí," otočil ke mně obličej a vykouzlil svůj nejkrásnější úsměv.

Jeho oči ale byly zoufalé. Utrápené. Proč Naruto? Co se stalo? Chtěl jsem se ho zeptat ale nenašel jsem k tomu odvahu. Asi bych mu nezvládl poradit, pokud se jedná o potíže s láskou...

,,Chtěl bych se na něco zeptat senpai," bylo to poprvé, co mě takhle oslovil.

Něco pravdy na tom je. Prakticky vzato už jeho učitelem nejsem. Jenže stejně... Ty vzpomínky z hlavy nevymažu. Tohle si nemůžu dovolit. Kdo by mi pak svěřil výuku svých dětí kdybych s Narutem... Radši nebudu snít co.

,,Ano Naruto?"

,,Áááá! Je mi to fakt děsně trapný! A vím že jako mladší bych měl správně vykat a čekat až mi tykání nabídneš ty, ale tohle je... divný. A Tsunade baachan to taky tvrdí... že tě nemám oslovovat jako učitele. Mlela i něco o tom že jsme si rovni... Takže...můžu... ti tykat?"

,,Jistě že můžeš," docela mě ten jeho slovní průjem pobavil.

,,No a nechceš mi říct, co jsi tu dělal ty celou tu dobu co jsem byl pryč?"

A tak jsem mu to povyprávěl.

Stali se z nás hodně dobří přátelé a ten vtíravý stín učitele a žáka začal pomalu mizet. Ale moje city... Ty naopak začaly narůstat geometrickou řadou. A Naruto to cítil. A řekl bych že velmi silně.

Když jsme se jednoho večera sešli u něj doma, už nevydržel čekat až to ze mně vypadne.

,,Hele Kakashi, nemysli si, že bych tě zval na večeři protože mě baví se s tím matlat a tak, spíš mě zajímá, co tě trápí."

,,Vůbec nic Naruto. Jsem v pořádku."

,,Tak a dost!" zvýšil hlas a praštil naběračkou o kuchyňský stůl.

,,Už mě to fakt nebaví! Mám dost té tvé citové zácpy! Když tě něco trápí, proč mi to prostě neřekneš?! Já se ti taky se vším svěřuju!"

,,Miluji tě."

,,Co?!?"

,,Jsem do tebe zamilovaný Naruto. To mě trápí. A už hezkou řádku dní. Popravdě... Od chvíle co ses vrátil z výcviku se zvrhlým Poustevníkem."

Mohl jsem skoro slyšet, jak Narutův mozek usilovně pracuje. Mračil se, pusu mírně našpulenou, svým pohledem mě přišpendlil na místo, ačkoli jsem se chtěl zvednout a chvatně odejít. Nedokázal jsem to. Potřeboval jsem vědět, co z těch nahněvaných úst vyjde za slova. Pokud na mě začne křičet, nebo mi nadávat, jsem schopen to snést. Pokud ale kvůli tomu budu muset přestat trénovat mladé geniny...celou naší budoucnost nesoucí ohnivou vůli...nesmířím se s tím. Stejně jako bych se nikdy nesrovnal s nenávistí z Narutovy strany.

Ano. Moji žáci pro mě znamenají hodně. Ale Naruto ještě víc. Potřebuji cítit jeho přítomnost. Náklonnost. Lásku. I kdyby mělo jít jen o tu přátelskou.

,,T-To mě zaskočilo," vykoktal blonďák najednou.

,,Nepovídej. Myslel jsem že je to dost zjevné."

,,Přeceňuješ mou vnímavost. Došlo mi že ti něco je, ale abys mě... taky..." odmlčel se.

Že by se styděl za to, že ho miluji? No, stávají se i horší věci.

,,Naruto?"

,,No?"

,,Teď udělám něco, za co mě asi budeš chtít zabít. Ale věř že pro tohle... bych svůj život byl ochoten položit."

Vstal jsem, chvatně k němu došel, stáhl si masku a uzamkl naše ústa v polibku. Přestal jsem první a chtěl si masku znovu natáhnout na obličej ale dvě hřejivé ruce mě zastavily.

,,Ne."

Naruto nechal můj obličej nechráněný a pak mi ještě stáhl čelenku listové, kterou nosívám přes oko ukrývající sharingan. V ten okamžik jsem se cítil jako nahý. Byl první, kdo viděl můj obličej.

,,Naruto..."

,,Zůstaň tak chvíli. Dlužíš mi to. Mám právo znát tvou tvář."

A tak jsem stál, hleděl na něj a s rozbolavělým srdcem se nutil do úsměvu. Naruto se ostýchavě přiblížil a dotkl se mé tváře. Jako by si jí chtěl pamatovat po hmatu. Konečky prstů něžně laskal celý můj obličej. Měl jsem pocit, že se vznáším. Ještě chvíli... a uletím.

Pak se jeho ruce snesly na ramena, odtamtud na hrudník a po břiše obkreslily záhadný tvar na má záda. Zarazily se na lopatkách. Naruto si opřel čelo o mé rameno, natiskl se na mě a vydechl.

,,Připadá mi to ještě trapnější, než když jsem se tě ptal na tykání ale... můžu takhle chvíli zůstat...? Prosím?"

Neodpověděl jsem, jen ho objal. Když jsem ho rukama přimkl ke svému tělu, uvolnil se. Sjel mi obličejem po tričku, slyšel jsem jak se zhluboka nadechl, a pak mi přitiskl ucho na srdce.

,,Slyším ho," usmál se. ,,Víš co volá?"

,,Věděl bych. Víš to ty?"

,,Ono přímo křičí... Naruto! Naruto! Cítím to. Vím to. A bolí ho to. Snaží se ze všech sil aby ho zaslechlo to mé. Volá pořád dokola, dokola... dokola."

,,Co křičí tvé srdce Naruto?"

,,Pojď si ho poslechnout."

Uvolnil jsem stisk a sjel mu uchem na levou stranu hrudníku. Vím co bych si přál, aby volalo. Mám mít tu odvahu a zkusit to říct?

Ucítil jsem Narutovy ruce ve svých vlasech a tiché špitání:

Rozlilo se mnou blažené teplo.

,,Slyšels? Přesně po tomhle mé srdce touží. Tohle jméno volá."

Odtáhl mi hlavu z hrudi, zadíval se mi do očí a políbil mě. Bylo to hluboké vyjádření toho nejčistšího citu. Nikdy bych to do Naruta neřekl, že bude až takhle citlivý. A že není vnímavý? S tím co tu teď ukázal začínám nabývat dojmu, že o mé lásce věděl od momentu, co jsme si po tom dlouhém odloučení sedli do Ichiraku.

,,Miluju tě Kakashi. Celým svým srdcem. Vlastně už od doby kdy jsi mě začal učit, ale tenkrát jsem to ještě nedokázal pojmenovat. Teprve to odloučení... Až když jsem tě nevídal jsem si uvědomil, jak moc mě to k tobě táhne."

Usmál jsem se. Bolavému srdci udělala ta slova nesmírně dobře.

A tak se z nás stal pár. A já pocítil jaké to je být skutečně šťastný.