"Iruko? Nad čím přemýšlíš?" zeptá se rozcuchaný muž po jeho boku, když si všimne jeho zvláštního výrazu, který už tak dobře zná.

"Nad tebou Kakashi," s odpovědí se od něj bělovlasý muž odsune a protočí oči v sloup.

"A můžeš se mi teď, když tu jsem věnovat a myslet na mě teprve až tu nebudu?"

"Ne. Nedá mi pokoj jedna věc."

"Jaká?" zeptá se, ale v duchu už ví. Tenhle monolog vedli alespoň stokrát.

"Proč se musíme skrývat jako nějací zločinci?" vyhrkne Iruka ublíženě.

"Kakashi proč? Milujeme se a já nemyslím že by to někomu vadilo."

Hatake se převalí na druhý bok aby svému milenci neviděl do tváře.

"Buď už zticha, chci spát," odpálkuje mu zpátky. Je dost naštvaný. Tyhle typy rozhovorů ho pokaždé vytočí a jsou zaručeným tlumičem vášně.

"Ale..."

"Dobrou."

Za chvíli je slyšet klidný dech staršího z mužů. Ten hnědovlasý s jizvou nespí. Dívá se na strop jak se tam míhají stíny. Zavře oči ze kterých mu pomalu kloužou slané slzy.

Ráno se Iruka probudí sám. Ostatně jako obvykle. Už ani nedoufá že by se někdy rozloučil. Vstane, obleče se a udělá si snídani. Pomalu míchá lžičkou kávu a neví. Neví proč s ním je. Proč ho tolik miluje. Člověka, který se za něj stydí a nechce si svou lásku k němu přiznat. Slova ' miluji tě ' od něj ještě neslyšel. A přitom on mu to řekl už tolikrát. Zavrtí hlavou jako pes s vodou v uchu a vyrazí do akademie na první hodinu. S dětmi to není jednoduché ale alespoň na něj dokáže přestat myslet. Večer je v posteli sám. Je nervózní. Každou chvíli by měl přijít ale zatím nic. Jen tíživé ticho. Nakonec vyčerpaně usne.

"Nepřišel?" ptá se ráno sám sebe když vidí že druhá polovina postele je stále ustlaná.

Že by mise? Prolétne mu hlavou.

Zajde za Tsunade a nenápadně se na něj zeptá.

"Ano, je na misi. Do týdne se vrátí. Co mu potřebuješ Iruko?"

"Ale nic. To počká až se vrátí," odvětí s úsměvem.

Týden.

Čtrnáct dní.

Tři týdny.

Měsíc.

Umino se trápí a má strach. Každý den stráví několik hodin před bránou Konohy a čeká. To neujde pozornosti několika lidí. Když se nevrací ani po šesti týdnech a nejsou po něm stopy, hokage nezbyde než ho prohlásit za mrtvého.

"To nemůže!!!" skuhral a běžel za Pátou se slzami v očích.

Když viděla jak na tom je, bez řečí ho objala a nechala vyplakat na rameni jako batole.

Sedm týdnů a spouštějící se prázdná rakev. Potoky slz. Bylo opravdu málo těch, kterým Hatake Kakashi nepřirostl k srdci. Přes to přese všechno chodíval Iruka každou noc na několik hodin k bráně a čekal. Nevěřil tomu že se nevrátí. Nerozloučil se.

Dva měsíce.

V Konoze nastala zima a začalo hustě sněžit. Do Vánoc zbývá pár dní. Umino Iruka stojí u brány a přeje si jediný dárek kterého se mu zatím nedostává. Bojí se dalších osamělých svátků. Aniž by chtěl, z oka mu uteče neposlušná slza. Než steče k bradě, promění se v kapičku ledu. Takový je tam mráz. Stejný jako v jeho duši. Otáčí se k odchodu a směřuje k domovu. Nechce se mu tam. V té prázdné posteli na něj myslí ještě víc.

Na rameno mu zaťukají dva prsty. Rychle se otočí za zdrojem plný očekávání.

Stojí mu tváří v tvář a neví jestli nesní. A on se ještě tak přiblble usmívá! Má chuť ho něčím praštit, ale po ruce nic nemá. Akorát vlastní pěsti. Vyděšený Hatake se diví jeho reakci když ho Iruka začne neřízeně tlouct do prsou. S každou další ránou hlasitěji vzlyká. Pak se rozpláče a položí mu čelo na hrudník. Bělovlasý ninja ho pohladí v jemných vlasech. Takovou dobu na něj myslel a toužil se ho dotknout. Kakashi si přitáhl jeho uslzený obličej ke svému a něžně ho políbil.

Co je komu do toho jak se teď chová? Je mu jedno že na ně s otevřenými ústy civí půl vesnice. Všechno je jedno. Hlavně že svou lásku drží v náručí. Iruka se od něj odtáhne. S úsměvem a zastřenýma očima se na něj podívá. Nedá mu to a musí se zeptat.

"Kdy ses tak rozhodl?" řekne a očima sjede dav který je pozoruje.

"Když jsem si uvědomil že tě až příliš miluju," odpoví a znovu své rty přitiskne na ty jeho.

"Víš, občas si uvědomíš hodnotu některých věcí teprve potom, co nabydeš dojmu že si je ztratil. A já jsem moc rád že jsi na mě počkal," s úsměvem ho políbil na čelo.

Zůstali několik dlouhých minut v objetí a lidé se mezitím rozešli, aby jim nechali trochu soukromí...