,,Nechte ho! Vypadněte od něj!" řval jsem div jsem si nestrhl hlasivky.

V tu chvíli jsem byl rychlejší než vítr. Možná... rychlejší než vlastní slova. Skupina kluků se rozeběhla na všechny strany. Nezbylo po nich nic, kromě drobného těla krčícího se na zemi.

,,Chlapče?!" doběhl jsem k němu.

,,Jsi v pořádku?"

,,Nech mě na pokoji! Nestarej se o mě!" zaječel mi do obličeje a sesbíral se ze země.

Postavil se a svůj zrak mi upřel do tváře. Tolik hněvu jsem ještě v žádných očích neviděl. Vztek z něj přímo sálal. Odfrkl si, odvrátil svou až příliš krásnou tvář a beze slova odešel.

Od té doby mě začaly pronásledovat ty hluboké, rozhořčené, medové oči...

,,Do háje!" vzbudil jsem se uprostřed noci, naprosto zmatený vlastním snem.

A poté mi došlo, že mě nevzbudilo to, o čem se mi zdálo. Ale hlasité zvuky u domu. Oblékl jsem si župan, u dveří skočil do prvních tenisek a vyrazil ven.

,,Hej! Co si myslíte že děláte?!" zbystřil jsem tytéž floutky, jako minule.

,,Zkoušíme co vydrží naše nová hračka!" odfrkl si jeden.

,,A opovaž se volat poldy nebo ti rozbijem držku!" ozval se další.

Deja vu.

Zase ta samá situace. Zase ty zuřivé, bezmocné oči.

Ve svém hněvu jsem dosáhl limitu. Napřáhl jsem ruku a pak už vím jen o tom, jak dva z výtržníků sbírají své kumpány a utíkají.

,,Jsi v celku?"

,,Zase ty?!" zavrčel.

,,Možná bys mohl zkusit odpovědět, co říkáš?"

,,Budu v pohodě."

,,Ani to tak nevypadá, začíná to otékat," bez přemýšlení jsem se dotkl jeho obličeje.

V tu chvíli to bylo jako rána statickou elektřinou. Donutilo mě to ucuknout.

,,Můžeš si to u mě ošetřit. Bydlím hned tady."

,,He he... A co když seš úchyl? A nebo jsi mě zachránil, abys mě mohl mučit sám?"

,,Máš moc bujnou fantasii, prcku."

,,Neříkej mi prcku!!!"

,,Tak jak ti mám říkat?"

,,Jmenuju se Edward. Edward Elric."

,,Dobrá. Já jsem Roy. Mustang. A do úchyla mám, myslím, dost daleko. Tak už pojď, něco ti na to dám, začínáš mi podezřele připomínat Picassovy portréty.

Chlapec si odfrkl, ale vstal a s rukama vraženýma v kapsách se pomalu šoural k mému domu s pootevřenými dveřmi.

,,Vítej v doupěti zla a neřesti," neopustil jsem si když vkročil.

Beze slov mě doprovodil do kuchyně.

,,Tady se posaď," ukázal jsem na kuchyňskou židli.

Edward na ní klesl a nateklou tvář přiskl k chladné desce stolu. Vylovil jsem z mrazáku pytlík se zeleninou a podal mu ho.

,,Dík."

Se zamručením si přitiskl sáček na bolavé místo.

,,Ede? Mě do toho sice vůbec nic není, ale můžeš mi vysvětlit, proč jim děláš otloukánka?"

,,To je komplikovaný."

,,Dost pochybuju že až tak, abych to nepochopil."

,,Nerad o tom mluvím. A proč ti to mám vlastně povídat? Vůbec tě neznám."

,,Uleví se ti. A je tu ta možnost, že už mě víckrát neuvidíš," usmál jsem se.

,,Lákavé. Přesto ne. Děkuju za pomoc. Už půjdu."

,,Víš jistě že někde venku nečekají, až se ukážeš?"

,,I to je možný. Stejně se to bude opakovat. Nemůžeš mě bránit pokaždý Royi."

,,Mrzí mě že máš pravdu."Vyprovodil jsem ho před dům, a než mi zmizel ve tmě, bedlivě jsem ho pozoroval.

Předpokládal jsem že tenhle náš malý rozhovor bude zároveň i poslední.

Jenže...

,,Ahoj Royi!"

...nebyl.

,,Co tu děláš?"

,,Navštěvuju přítele? Řekněme?"

Byl jsem dokonale zmatený. Nejdřív mě odmítá a teď zamnou přijde sám?

,,Potřebuješ něco?" Edward se zatvářil kysele.

,,To jako předpokládáš, že něco chci, když jsem se tu ukázal? To je milý, opravdu," zabručel.

,,Pojď dál."

Začali jsme se setkávat téměř denně. Ze situace vyplynulo, že se vzájemně potřebujeme.

Já ho potřeboval, abych nebyl osamělý. A on mě protože, jak řekl, jsem jediný člověk, co se ho zastal. Netuším co provedl aby si zasloužil být lynčován davem, a popravdě mě to ze začátku ani nezajímalo. Tak dobrá a laskavá duše. Za co ho ti kluci nenávidí?

Ať jsem hledal jak chtěl, nic mě nenapadlo. A tak jsem se prostě zeptal. Podruhé.

,,Ede?"

,,No?"

,,Řekneš mi to už?"

,,Co jako?"

,,Proč tě mlátí ta banda."

,,Teď už teprv ne," řekl a sklonil hlavu.

,,Tomu nerozumím."

,,Však to je taky v pořádku," usmál se.

Tento úsměv mě naplnil smutkem jako nádobu, až po okraj.

,,Záleží mi na tobě. Tak mi to, prosím, pověz. Když mi to neřekneš ty, třeba to zjistím jinak. A to by mě asi mrzelo."

,,Nejde to. Moc jsem k tobě přilnul. A asi bych... Nepřežil bych kdyby ses ke mně obrátil zády, tak jako všichni ostatní."

,,Řekni mi to," trval jsem na svém.

,,Ani mě nehne," odfrkl trucovitě.

,,Mluv."

,,A co uděláš když ne?"

,,Asi nic."

,,Žádný další přemlouvání?"

,,Nechceš mi to říct. Ale až budeš chtít, budu poslouchat."

,,Tak fajn. Udělám to teď. Asi by bylo lepší přestat snít hned, než si prodlužovat trápení ne?" medové oči se zalily slzami.

,,Víš Royi... Já jsem... tak trochu gay."

,,Hmmm?"

,,Jak jako hmmm?!"

,,Je mnoho druhů hmmm. Některé jsou jen citoslovce ale jiné mají skrytý význam. Tohle hmmm mělo být něco jako - No a co?"

,,Ty jsi podivín. Já ti tu řeknu že jsem tak trochu gay... Ne, kecám, žádný trochu. Jsem tolik gay, jak gay může být... a tobě je to úplně jedno?"

,,To netvrdím. Chovám k tobě určitou náklonost víš? A možná jsem to tak nějak tušil."

Edward zalapal po vzduchu.

,,Royi Mustangu! Ty mě chceš umučit."

,,Hmmm?"

,,Tohle hmmm si vykládám jako ne, jen nejsem schopen vyjádřit své city."

,,Vnímavej kluk."

,,Miluju tě."

,,Taktéž."

,,Ne."

,,Prosím?"

,,Já to chci taky slyšet. Ty dvě slova. Ono není tak těžký je říct."

,,Pro některé lidi je. Znamená to něco definitivního."

,,Co přestat s tímhle bezduchým rozhovorem?"

,,Souhlasím."

Uteklo pár týdnů a my se začali sbližovat. Ale ty dvě slova, vážící víc než celý svět, jsem vyslovit nedokázal. Bál jsem se že když si to připustím, a tahle pohádka o medových očích skončí, dopadnu tvrdě na zem a rozbiju se na kusy. Asi jsem byl moc dlouho sám.

A pak přišla první pusa a vychrlila do mě spoustu věcí, co jsem najednou potřeboval říct.

Ten večer seděl vedle mě, já mluvil o práci když se na mně prostě zadíval těma svýma očima, jenž zažily tolik bolesti a které teď byly plné jistého citu. Něžně otřel své rty o mé, políbil mě a pak vklouzl jazykem do mých úst. Pro mé osamělé srdce to bylo jako elektrošok. Odtrhl se ode mě a olízl se.

,,Já...tě mi- mi-" zakoktal jsem.

,,Mi- mi- mi-nutku!" vypadlo ze mně na závěr a odkráčel jsem do kuchyně.

Tohle bylo na facku. Dospělý chlap a chovám se jako puberťák. Vrátil jsem se zpátky, sklopil pohled k zemi, došoural se k němu a objal ho.

,,Jak moc mě za tohle nesnášíš?"

,,Hmmm..."

,,No jo. Hmmm ze skrytým významem. Učíš se rychle."

,,Své stanovisko nehodlám přehodnocovat. Miluju tě."

,,Miluju tě," vymáčkl jsem ze sebe, odtáhl se a pohlédl mu do očí."

,,Miluju tě. Cítím to tak. Miluju..." to, jak se jeho obličej rozsvítil, bylo až k neuvěření.

Medové oči zajiskřily slzami štěstí.

,,Děkuju."

,,Za co?"

,,Za to že mně miluješ."

Na tu poslední větu jsem neodpověděl. Jak může být ten kluk vděčný za to že... Ale nic. Nechme to koňovi.

Objal jsem ho. Těsně se k němu přitiskl a ta dvě slova, která jsem se tolik bál říct, mu opakoval ještě hodnou chvíli, než mě umlčel polibkem.

Edwardovy problémy jako na povel ustaly. Banda která ho bila za to, že je gay, se držela dál od doby, co jsme veřejně ukázali že k sobě patříme. Jak jsem je tehdy srovnal, získal jsem si respekt. Už jsem se nemusel bát že mu někdo ublíží.

A tak jsem zůstal s chlapcem s medovýma očima, jehož láska mě, doufám, bude provázet zbytkem života.