,,Sasuke, možná na mě pak úplně změníš názor, ale musím ti něco důležitého říct."

 

...

 

,,Znáš se s mým bratrem už ze dřívějška, viď?"

,,Já... Jo... Přesně to jsem chtěl... Řekl ti... to...?"

,,Nemusel. Od baru na vás bylo dost dobře vidět a navíc, bratr není z těch, co by se zajímal o cizí. A taky neumí lhát."

,,Ty ses ho na mě ptal?"

,,Ano. Ale až na potřetí mi přiznal že jste staří známí."

,,Heleď se, ono to-"

,,Naruto, ať už jste mezi sebou měli cokoliv, je to dávno pryč a nic mi po tom není. A navíc, nejsi můj milenec. Jsi můj společník, a to je rozdíl."

,,Takže se na mě nezlobíš? Kvůli němu... nebo za to předtím...?"

,,Měl bych?" usmál se Uchiha a pocuchal blonďatému společníkovi vlasy stejně starostlivým způsobem, jako před chvílí Itachi.

,,Budu rád, když se zlobit nebudeš," blondýn se také usmál, a hleděl do tváře kterou měl před sebou.

Vůbec netušil co se teď mladému Uchihovi odehrává v hlavě.

,,Ráno vyrazíme někam na výlet, co ty na to?"

,,To bude fajn."

,,Docela bych si šel lehnout... Půjdeš taky?"

,,No, já... Dobře."

,,Naruto nenutím tě. Jen se ptám. Klidně tu ještě poseď jestli se ti nechce."

,,Chce. Jsem dost unavený. Za chvilku přijdu."

Sasuke velmi rychle pochopil, že ta věta znamená ať jde, a nečeká. A tak se zvedl a odebral se v apartmánu do míst, kde stojí široká, manželská postel. A právě v ten okamžik, jako by to snad měl domluvené, se Narutovi rozezvonil telefon. Rychle zašmátral po kapsách, zařízení vylovil, hovor přijal a mobil si přitiskl k uchu.

,,Uzumaki. Jo?"

,,Ahoj. To jsem já."

,,Gaaro?! No... ahoj! Potřebuješ něco?"

,,Ano. Vědět jestli jsi v pořádku."

,,No jasně že jsem! Zrovna jsme... Prostě žádný strachy jasný? Je o mě dobře postaráno."

,,To rád slyším. Vážně ti nic nechybí?"

,,Ne. Vůbec nic. Děkuju."

,,Fajn, fajn, asi máš dost... práce, tak nebudu rušit. Měj se. Rád jsem tě slyšel." 

Gaara sice hovor vypnul, ale Naruto měl telefon stále u ucha.

Co tohle bylo? Že má o něj strach? A proč se ozval zrovna po tom co se rozhodl, že tenhle týden bude jeho duše i tělo patřit Uchihovi?

 

Naruto se došel převléknout, odložil telefon a vlezl do pokoje kde už uvelebený v posteli odpočíval Sasuke.

,,Nějaké potíže?"

,,Ne jen... jen přítel."

,,Aha, takže ty někoho máš?"

,,To vůbec ne! Přítel ve smyslu - člověk který je mi hodně blízký. Udělal pro mě něco, co mu nezapomenu. Měl o mě starost, tak volal."

Aaaaaah, to tě vážně baví takhle lhát?! promluvilo Svědomí.

,,Ach tak... Pojď sem." Sasuke poplácal na postel a Naruto hupsnul k němu.

Nechal se obejmout hřejivou paží a než se nadál, ležel natisklý k Sasukemu. Takhle v objetí spolu leželi potřetí a ač to Naruta stále více udivovalo, Sasuke po něm v posteli nic jiného nechtěl. Trochu si připadal jako plyšák, ale nevadilo mu to. A obzvlášť ne proto, že si k mladému Uchihovi vypěstoval jakousi náklonnost...

 

Blonďatý společník začínal usínat, ale pak ucítil Uchihův obličej ve svých vlasech.

,,Děje se něco?" hloupější otázka ho v té chvíli nenapadla.

,,Jen něčím opravdu hezky voníš. Nemohl jsem si pomoct. Promiň."

,,To bude heřmánkovej šampón. A neomlouvej se pořád. Jsi prakticky jediný, kdo se ke mě chová takhle hezky."

Uchiha to přešel bez odpovědi. Trochu se zavrtěl, a pohladil Naruta po zádech.

A teď to přijde, špitl Rozum.

A když se Sasukeho dlaň zastavila na Narutovu boku, byl si víceméně jistý, že to dnes posunou dál, a jeho iluze o galantnosti tohoto mladého boháče padnou. A Sasuke ho hladil dál. Objímal ho a mazlil se s ním jako s nejmilejší hračkou. A Narutovi bylo dobře a tak příjemně... Dokonce měl na chvíli zdání, že někam a k někomu patří... Sasuke ho hladil tak dlouho, dokud Naruto nezavřel oči, a nenechal se ukolébat hrou na Morfeovu píšťalku...

 

Zdál se mu sen. Zdálo se mu o někom, kdo byl teď jisto jistě na kilometry daleko. Stál přímo před ním, a usmíval se. A pak, jako když se tříští zrcadla, se jeho obraz rozpadl, a stál tam někdo jiný. A pak další, další a další... Bylo to stále víc tváří, možná i stovky... A stále se to opakovalo. Bylo to jako kolotoč marnosti a pak... byl vzhůru. 

 

A naprosto tradičně, byl v posteli i v místnosti sám. Předpokládal tedy, že Sasukeho najde někde v dalších místnostech s kávou a novinami, tak jako obvykle, když ale ještě oblouzněn spánkem prošel celý apartmán, nikde ho nenašel. U dveří však byla kartička se slovy; HNED JSEM ZPÁTKY, S.

Naruto ze sebe setřásl zbytky podivného snu a zamířil do sprchy. Ještě než se však stihl svléct, apartmánem se rozeznělo zvonění jeho mobilu.

 

,,Třeba volá!" rozeběhl se a po aparátu na stolku doslova skočil.

,,A-a-ano?" zakolísal mu hlas.

,,Naruto, ahoj!"

,,Ahoj Kibo! Děje se něco?"

,, Promiň že tě zdržuju, jen jsem se chtěl zeptat jestli už ti přišla."

,,Co?"

,,Pozvánka na svatbu... Ino je rozesílá jako zběsilá a tvou posílala mezi prvními tak jsem myslel že už jí máš... Chtěl jsem vědět jestli přijdeš..."

,,Jo... No... Aha... Já nejsem doma, promiň."

,,Aha. Pracuješ?"

,,Tak nějak."

,,Dobře... Takže se ujistím teda aspoň takhle po drátě. Já vím že to je strašně narychlo ale... prostě to oba strašně chceme... Takže, přijdeš? Prosím tě..."

,,Určitě semnou počítej. Udělám si na vás volno. Můj nejlepší přítel se žení, to si přeci nemůžu nechat ujít!" smál se a snažil se potlačit paniku v hlase.

,,To rád slyším. Hodně to pro mě znamená. Víš že tě mám rád viď? Jen... asi ne tak, jak by sis přál..."

,,Jo..."

,,Naruto já-"

,,Hele už musim končit Kibo. Mám tu klienta. Měj se." Naruto ukončil hovor a cítil, jak se z paniky stává úzkost a smutek.

 

Snažil se tu Kibovu záležitost s manželstvím vytěsnit z mysli a vcelku se mu to i dařilo, dokud nezavolal. Věděl že by mu měl přát štěstí, vlastně i chtěl, jen toho teď nějak nebyl schopen... Bylo to těžké, protože ho miloval několik let, byl dlouhé roky jeho nejlepší přítel a zůstal jím i po tom co mu přiznal, jakou prací se živí. Jenže to místo na kterém chtěl být, a o kterém věděl že by ho učinilo šťastným, zabral někdo úplně cizí. Kiba zná tu holku sotva rok, oběma jim nedávno bylo osmnáct a už se ženou do toho "dokud nás smrt nerozdělí" svazku. Naruto si povzdychl a telefon hodil obloučkem na pohovku. Vrátil se do koupelny, svlékl se a zalezl si do sprchy. Když se spustil proud vody, spustily se i slzy. Vlastně si nebyl ani úplně jistý, kvůli čemu že to pláče, ale nebylo to pro něj tak ponižující, jako se vybrečet do polštáře. Šum vody utlumil občasný vzlyk a netrvalo dlouho, a bylo po všem. Obrečel to prázdno, které po Kibovi už navždycky zůstane, i když se nejspíš časem zmenší. A věděl že pro sebe ani pro něj teď víc udělat nemůže. Jen se na té svatbě musí dokonale usmívat, a podpořit tak Kibovo rozhodnutí, i jeho štěstí. Nebyl si ale jistý, jestli takovou situaci vůbec sám zvládne.

 

,,Naruto?" ozval se hlas za dveřmi a ťukání.

,,Ano?"

,,Jen jsem... Je všechno v pořádku?"

,, Jo, v nejlepším!"

,,Dobrá... Tak až se vykoupeš, přijď se najíst, ano? A naplánujeme ten výlet."

,,Dobře!" blonďák přihrádku s Kibovým jménem, a starostmi s ním spojenými zastrčil do nejtemnějšího koutu své mysli, vymydlil se, umyl si vlasy, všechno spláchl a o pár minut později už zabalený v hotelovém županu ťapkal na snídani.

 

Ta scenérie - Sasuke s novinami a kávou, ukusující sladké pečivo, ho zahřála na duši. Začínal si zvykat na tenhle krásný stereotyp. Bylo to totiž poklidné... a vstřícné. Byl tu vítaný a chtěný a co víc si zrovna teď mohl přát? A tak místo toho aby se posadil obešel stůl, objal Sasukeho zezadu kolem pasu a bradu mu položil na rameno.

,,Tak co ten výlet?" nadhodil.

Sasuke se decentně zasmál, položil noviny, a volné ruce přiložil na Narutovy paže.