Boys don't cry; Waiting in vain 2/7
9. 12. 2012
Naruto:
Od doby co jsem ho tak viděl... co jsme se opravdu přes hodinu drželi v obětí, se pročistil vzduch. Začal se mnou alespoň trochu mluvit, hlasitá hudba z jeho pokoje nehrála tak často, a máma vypadala daleko klidnější. Ale hlavně už mě neuráží, ani nezesměšňuje. Občas si bratrsky rýpne ale kdyby to nedělal, asi by to nebylo normální. Svou nevraživost a naježenost vyměnil za absolutní, možná až trochu apatický klid, chvílemi mi připadal jako přízrak. No, alespoň nějaká změna. V blízkosti mé osoby se poslední měsíce nezdržoval takřka vůbec, ale od toho okamžiku jako by mu má přítomnost přestala vadit.
Avšak z důvodů které jsem nechápal, si ode mně i nadále držel uctivý odstup a od toho obětí se mě ani nedotkl... Tedy, ne že by se mě předtím nějak dotýkal, ale teď si dával pozor i na to, aby o mě nezavadil když jsme kolem sebe procházeli. Ale i přes to všechno se mi zdá, že se Sasuke vrací do starých kolejí. Pomalu, ale jistě. Vrací... ale ke svému původnímu já bude mít ještě sakra dlouhou cestu.
Sasuke:
Po tom večeru jsem se definitivně rozhodl. Prostě se k němu s jistými opatřeními zkusím chovat tak jako dřív, a nechám to osudu. Stejně... to co se má stát, se nakonec stane.
,,Sasuke?! Je tu Yuu!" ozval se Naruto z přízemí, z míst u vchodových dveří.
,,Pošli ho nahoru! Dík!"
Bylo slyšet dupání do schodů a pak se ve dveřích objevila zrzkova hlava.
,,Čůs! Tys ještě nepošel?"
,,Nazdar! Kupodivu."
,,Poslední dobou jsi fakt na ránu, víš to?"
,,Vim. Promiň... Ale myslim že to nejhorší je zamnou."
Yuu se pomalu přišoural a sedl si vedle mě na postel.
,,To rád slyšim! Takže jsi s tou věcí už pokročil Romeo?" poplácal mě po rameni.
Yuugo je jediná osoba, díky níž dokážu zrudnout až na prdeli. A zvlášť proto že on jediný ví, v čem to vlastně lítám.
,,Ne. Jen jsem si ujasnil co je důležitý."
,,Aha. No... Popravdě bych nechtěl bejt v tvý kůži. Je sice nádhernej - a to říkám aniž bych byl teplej - ale musí to bejt těžký."
,,Že by? Myslíš že bych se z toho hroutil bejt to jednoduchý?"
,,Kdybys mu to řekl, nemusíš se hroutit vůbec ty pako."
,,A dochází ti že je to-"
Tiché odkašlání mě profackovalo, a trhlo se mnou jako náhlý poryv větru.
,,Nerad rušim brácha, ale máš dole hovor."
Naruto se mi zadíval do očí. Do prdele jak dlouho tam stál?! To mě musí zrovna teď někdo potřebovat?! Snažil jsem se nemyslet na důsledky naší až příliš otevřené konverzace a seběhl schody k telefonu.
,,Co je?!" vyhrkl jsem spíš vynervovaně než naštvaně.
,,Tak promiň že volám!" zaprskala uraženě z druhého konce drátu Karin.
V ten okamžik mi docvaklo, že mám jen tři opravdové přátele a chovám se k nim jako by mi byli ukradení.
,,Nezlob se Karkulko, já..."
,,Já vim. Vytáhla jsem z Yuuga že máš těžkou depku, ale ten vocas mi nechce říct z čeho. Je tajemnější než hrad v Karpatech a výmluvný jako... jako... no, jako Yuugo."
Neměl jsem chuť ani sílu se zasmát.
,,Tak copak jsi mi to chtěla?"
,,Že má Sui pozítří narozky, tak jestli jsi na to nezapomněl. S Yuugem jsme vymysleli něco fakticky epochálního a napadlo nás, jestli nám přispěješ, že to teda bude od nás tří."
,,Jo, jasně že jo... Stačí to zítra ve škole?"
,,Jasný! Super! Hele tak se měj, zítra se uvidíme... A nedepči ty emouši!" cvak a ticho.
Takže kvůli tomuhle hovoru Narutovi pravděpodobně došlo, že jsem teplej. Můžete mě někdo prosím probudit?!
Položil jsem sluchátko a schody do svého pokoje vyběhl ve vteřině.
Jak jsem vlítl do dveří, očividně jsem Naruta s Yuugem vyrušil v rozhovoru. Naruto se nervózně usmál a zmizel mi z pokoje.
Naruto:
Vracel jsem se dolů a přemýšlel.
Nejdřív mě to těžce rozhodilo, ale teď jsem rád že konečně vím, odkud vítr fouká. Teď mám v ruce fakt, a vím co ho trápí, takže... Ač to vůči Sasukemu zní jakkoli zvráceně, jsem z toho šťastný. Nemyslel jsem si že by mohl... taky... Vždyť... jaká je pravděpodobnost, že se v rodině sejdou dva nevlastní bratři a oba gayové? Myslím že téměř nulová. A samozřejmě že rodina Namikaze musí být ta miliardová výjimka. Na okamžik mi prolétlo hlavou že bych Sasukemu řekl... a že bych se ho pokusil- NE! V duchu jsem si za tu úvahu dal pár facek.
Musím zaměstnat ruce, ať se tolik nesoustředím na ten zmatek v mých pocitech. Tak jsem začal umývat nádobí, a v okamžiku kdy jsem se rozhodl začít chystat večeři, aby měla máma radost až za chvíli dorazí, přišel se Yuugo rozloučit a Sasuke ho vyprovodil.
A hned potom se stalo něco... řekněme zvláštního.
,,Naruto?"
,,Jo?" měl jsem co dělat aby mi nepřeskočil hlas.
,,Nechceš nějak pomoct?"
,,No...Tak...Jasně... Na, nakrájej cibulku," podal jsem mu jí a nechtě se prsty otřel o jeho dlaň.
Zrudnul jsem až za ušima a tiše šeptl: ,,Promiň..."
,,Hele Naru, asi nemá cenu si něco nalhávat. Tys to slyšel, viď?"
,,Slyšel. Každý slovo," přiznal jsem.
,,Holt se s tím budeš muset smířit, no. Máš bratra teplouše. Takže můžeš ten fakt buď ignorovat, nebo mě zavrhnout a v životě už se mnou nepromluvit nebo... prostě co je libo."
,,K tomu nevidím sebemenší důvod," řekl jsem najednou naprosto pevným a odhodlaným hlasem.
,,Ne každej je k tomu tolerantní, víš? Takže buď tak hodnej a nechej si tu žhavou novinku pro sebe. Budu ti vděčnej. Ty a Yuugo jste jediný dva lidi co o tom mají tušení."
,,Nikomu to nepovím. Myslím že to na sebe řekneš sám, až přijde ta pravá chvíle."
Pokusil jsem se na něj usmát a Sasuke kupodivu vypadal docela smířeně a vyrovnaně.
Zbytek dne pak uběhl jako nic. Dokud jsem se zaměstnával, bylo to dobré, ale v noci to na mě všechno padlo a nerozum a chtíč se mě snažily ukecat ať to na Sasukeho zkusím, ať na něj vybalím ty časem dokonale skryté pocity.
Co že mi v tom vlastně brání?
Morálka?
Ne.
Rodiče?
Ani náhodou.
Netolerantní okolí?
Vůbec.
Brání mi v tom strach že se tím Sasukemu zhnusím, že mě bude považovat za perverzního magora a začne se mě zase stranit. A myslím že tentokrát bych to tak srdnatě nepřecházel, jako ještě nedávno milosrdnou lží těžkého dospívání.
O nic jiného tu nejde.
Sasuke:
Dnešek byl opravdu podivný.
Nějak mi přijde, že Naruto nereagoval běžným způsobem.
Ano, zarazilo ho to, ale to by asi každého, kdo by se to dozvěděl takhle hloupě. Příště si takové hovory odpustím, když budou otevřené dveře. Jsem rozmrzelý, ale trochu mě i hřeje fakt, že to Naruto bere. Možná je to jenom milimetrový krůček, spíš takové pošoupnutí botou, ale pro mě to znamená mnohem víc.
Čas běžel dál, měsíce plynuly,a já trpěl, ale zdaleka už ne tolik, jako dřív. Trávili jsme s Narutem hodně času, jako by nás ten fakt, to neúmyslné přiznání z mé strany, sblížilo. Jsem rád, že se mě neštítí. Náhodné dotyky mě však stojí spoustu přemáhání. Totiž, udržet si vážnou tvář, když do vás proudí vzrušení a pocit absolutního štěstí že se vás dotkla milovaná osoba... je to k zešílení. Ale držím se jak jen to jde.
Naštěstí mám v podstatě stálý dohled. Buď jsou tu rodiče, nebo kamarádi, ve škole všechny ty davy, na ulici spousty lidí... netroufám si pak absolutně ničeho. Jen se bojím co udělám, až jednou budeme úplně sami. Zatím se tu myšlenku pokouším zaplašit, ale kvapně se blíží letní prázdniny, a jestli je budeme opět trávit s rodiči v té chatě na samotě... Mám pocit že to dá mým skrytým touhám pořádně zabrat.
Kolikrát už jsem měl nápady že se přestěhuju, a rodičům to přednesu tak, že bych bydlel jinde kvůli škole, a že bych se "z děsné zaneprázdněnosti" nemohl vracet domů ani na svátky a že by mě třeba časem ta láska k neustání, ta láska k nevlastnímu bratrovi přešla. Jenže po těhle úvahách jsem vždycky dospěl k závěru že daleko víc by mě bolel fakt, že bych ho vůbec nevídal, než to, jak mě drásá co k němu cítím.
Občas mi to přijde jako marné čekání. Jako okamžiky života které jsou jen v mé hlavě ale nikdy neprojdou realitou.
Naruto:
Jak se blížil čas odjezdu, začal jsem být čím dál víc nervóznější, neohrabanější a zbrklejší.
Bojím se totiž, co za blbost tam provedu. Jezdíme na tu chatu celé roky, každé léto, ale letos se mě poprvé zmocňuje panika, kdykoliv kdokoliv cokoliv vysloví na téma odjezd. Rodiče jsou vášniví turisti, rádi zdolávají přírodu ale mi se Sasukem jsme to vždycky sabotovali. Co si pamatuju, vždycky jsme zůstávali u chaty a zabavili se jinak, jenže teď... pokud ho budu mít jen pro sebe... bude těžké držet to v sobě a nevysypat to na něj.
A pak přišel den odjezdu a já si uvědomil, že nejsem zdaleka jediný, kdo není ve své kůži.
,,Sasuke? Broučku? Jak dlouho tam ještě chceš stát než mi to podáš?" ozval se mámin hlas, všichni jsme se po něm otočili a až teprve to ho asi probralo z tranzu.
,,Jo, jasný... Jen jsem se trochu zamyslel."
,,Kluci ještě tamhletu krabici, a pak sedejte, vyrazíme!" rozkázal taťka a tak jsme s bráchou popadli poslední zavazadlo, naskládali se do našeho mrňavého autíčka, a vyrazili do krajin kde bájný Kurama dává dobrou noc.
Cesta zabrala několik hodin, ale nám to za to vždycky stálo. Je tam nádherně. Otázka je, jestli bude i nadále, pokud se nedopatřením provalí, co k Sasukemu cítím.
Sotva jsme dojeli, táta odemkl chatu a už mě zapřáhnul ať nosím věci dovnitř. Chtěl jsem zaprotestovat proč zase já, ale uvědomil jsem si že Sasan vzal nejspíš roha. Nikde jsem ho neviděl, a to jsme sotva dorazili. Jak to sakra dělá?! Kam se mohl zdejchnout? Jo... Je mu to podobný nechat všechno na mě...
Sasuke:
Jakmile táta zabrzdil, vyskočil jsem z auta a sotva odemkl, nepozorovaně jsem vklouzl do domu, a šel obhlídnout situaci. Už v půli cesty ve mě zahlodaly pochybnosti jestli budou oba podkrovní pokoje k použití. Nemůžu s ním přeci spát v jedné místnosti, ačkoli jsme to tak dřív dělávali, a pokoj na východní straně kvůli nepoužívanosti čas od času obývala divá zvěř. Zkontroloval jsem první pokoj - a vypadalo to v něm stejně, jako jsme to tam posledně nechali. Když jsem však vlezl do toho druhého, dostal jsem ledovou sprchu. Jako ve snách jsem vyvrávoral ven a začal na mě dopadat fakt, že se spaní s Narutem v jednom pokoji nevyhnu.
Došel jsem po schodech dolů, za zády se mi mihl Naruto s krabicí nákupu v rukou.
,,Kde se flákáš? Zase jsem to musel odtahat já!" zasyčel na mě.
Nekomentoval jsem to a mířil rovnou k tátovi.
,,Tati? Tati! Ukaž já to vezmu-" popadl jsem krabici, ,,-byl jsem omrknout podkroví a ten pokoj na východní straně je nepoužitelnej, zase se tam uhnízdili sršni."
,,Koupíme nějaký hubič až budeme doplňovat zásoby. A co vlastně že tě zajímá jestli se tam dá bydlet? Vždyť vám to nikdy nedělalo problém mít tady pokoj napůl, ne?"
Přešel jsem to bez odpovědi.
No, nedělávalo to problém. Nedělávalo, dokud se moje hormony naprosto nezbláznily. Dřív jsem totiž nemyslíval na to, že bych s ním měl sex. Teď se velmi vážně obávám reakce svého těla až se budeme společně převlékat, nebo v noci, když bude naprostá tma, ve které se o slovo hlásí veškeré potlačované emoce...
Ta situace mě najednou tak vystresovala, že jsem tátovi pomohl vytahat zbytek věcí z auta a pak jsem se sebral a šel se projít k rybníku. Třeba mě něco napadne, když si pročistím hlavu.
Naruto:
Sasuke zase beze slov zmizel. Nejdřív jsem se vztekal, ale nakonec jsem byl rád, že se mi při zvelebování našeho pokoje neplete pod nohy. Povlékl jsem nám postele a vybalil. Věci jsem naskládal do skříní a šuplíků, akorát batoh s osobními maličkostmi jsem mu fláknul na postel. Ještě by mě seřval že se mu v tom hrabu... Jenže jak jsem tak seděl v zútulněném pokoji a neměl do čeho píchnout, nakonec jsem po tom batohu sáhnul a celý jeho obsah jsem vyklepal na svou vlastní postel. Kartáček jsem mu umístil do koupelny, a zbytek věcí mu chtěl naskládat do zásuvky nočního stolku, když mě zaujal titul knihy, kterou si vzal s sebou. Otočil jsem jí a hledal krátký obsah, ale místo něj tam byl jen výřez z knihy který jsem vůbec nepochopil. Nakonec jsem jí otevřel a do očí mě praštil rudě podtržený text;
,,Jo, polízanice. Počítám, že lepší slovo pro popis mýho života bys nenašel," svěřil se Hošino kameni. ,,Jak se začne k něčemu takovýmu schylovat, radši vždycky zdrhám. A to fofrem. I když to není nic pěknýho. V životě jsem ještě nic nedotáh do konce. S tím mám teda fakt problém."
Nevěděl jsem co si o tom myslet. Na mě je tenhle autor až moc složitý, ale vím že Sasuke má všechny jeho knihy. Vždycky když vyjde nová, hned si jí běží koupit. Chtěl jsem knihu zavřít, ale něco z ní vypadlo. Záložka?
Sehnul jsem se pro malý obrázek a v němém úžasu zůstal civět na vlastní fotografii.
Proč mě máš jako záložku?
Proč... Odkud to sakra vypadlo??? Tohle je blbý, dojde mu že jsem mu v těch věcech slídil...
Tak jsem sklesle vhodil fotku zhruba do polovice knihy a všechny ty věci mu strčil do šuplíku. Venku se stmívá, musí být okolo půl desáté, a Sasuke nikde. Kdyby jen věděl, jak moc mi na něm záleží. Jak mi chybí to všechno... když jsme si byli ještě blízcí. Jak strašně moc bych ho chtěl. A teď nemyslím tělesně. Ano, toužím po něm a nezastírám že jsem si často představoval sex právě s ním, ale tohle je myšlené spíš po citové stránce. Chtěl bych ho objímat. Dotýkat se ho a utěšovat, ať už ho trápí cokoliv. Být tu pro něj, ale zároveň aby tu i on byl pro mě.
Chtěl bych aby byl... můj.
Aspoň na chvíli.
Po tom nekonečném dumání jsem nakonec zalezl do postele, a usnul.
Sasuke:
Vrátil jsem se okolo deváté, ale naši hráli dole u kamen karty, tak jsem se s předstíraným zájmem přidal. Vydrželo nám to zhruba do půlnoci, a protože se Naruto neukázal, usoudil jsem že usnul. S přáním dobré noci a doprovázen dvěma vlídnými úsměvy jsem se vydal nahoru do pokoje. Tiše jsem otevřel a modlil se aby vážně spal. Bylo tam šero, do okna proudil bledý měsíční svit. Rozkoukal jsem se neuvěřitelně rychle. Postřehl jsem že Naruto pravděpodobně vybalil a dokonce i můj batoh s mými osobními věcmi... Ale pokud vím, nic kompromitujícího jsem si s sebou nebral. Tedy kromě té fotky, ale on by knihu jako je tahle stejně v životě neotevřel.
Přiblížil jsem se k jeho posteli a zkontroloval zda-li opravdu spí. Když jsem se přesvědčil, usedl jsem a naklonil jsem se nad něj. Takhle blízko jsem k němu nebyl hodně dlouho. Naposledy v tu chvíli co mě ubrečeného objímal... Zíral jsem na pootevřená ústa, na dlouhé světlé řasy, na klidnou, uvolněnou tvář. Působil pokojně a vyrovnaně, obalený dokonalostí měsíční šedi.
Přece si ten polibek... nemůžu jen tak ukrást... A nebo-
,,Sasuke..."
Srdce mi vystřelilo až do krku a prudce jsem se napřímil. On se ale jen zavrtěl a spal dál. Zdá se mu o mě? Proč? A co se mu zdá? Tiše jsem se zvedl, převlékl a zalezl do své postele.
Myslel jsem na něj. Dokola. Neustále. A zabral jsem až nad ránem.
Komentáře
Přehled komentářů
Toje stránky mě nikdy nemají šanci zklamat. Kdykoliv sem přijdu jsem ile překapená.... Takhle povídka je Ú-Ž-A-S-N-Á ! :)
*_*
(Haku, 30. 12. 2012 22:05)No,neviem neviem,ale podľa mňa je dobre,že na tú chatu predsa išli,lebo takto sa len trápia a to obaja-ved ich náklonnosť je obojstranná.Teraz už len čakať,ktorý sa prerečie ako prvý.Je to skvelý príbeh a ja sa teším čo ešte vymyslíš.
makej
(berenika, 26. 12. 2012 22:24)honem honem pokracko............... nemuzu se dockat jak to bude pokracovat........ honem honem
A mazej dělat další díl! :DD :)
(Katana, 25. 12. 2012 11:20)krásný fakt úžasný, makej, makej! Chci pokráčko! :DD Rychlééé! ^^ :3
Paráda :)
(Chihiro, 14. 12. 2012 19:13)Už to naberá na spáde, len tak ďalej :p číta sa to jedna báseň ;)
....
(terkic, 12. 12. 2012 22:59)áááh tohle je naprosto dokonalé, prostě fantazie :) už se nemůžu dočkat, co bude dál :)
aww ^^
(Eisha, 9. 12. 2012 22:03)Krásné, krásné :))), ale nechat dva kluky v jednom pokoji a skončit to?! To se nedělá :'( :D! Už se těším na pokračování :)
Napnutá jak kšandy
(Seyana-aiyaoi.estranky.cz, 24. 1. 2013 22:23)